Ústavní soud TZ 52/25
Vyhodnotí-li soud prvního stupně při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody výslech odsouzeného tak, že získal náhled na svou trestnou činnost, nemůže stížnostní soud tento důkaz přehodnotit bez zopakování či doplnění dokazování za dodržení zásad ústnosti a přímosti.
Stěžovatel byl usnesením obvodního soudu podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v trvání 9 roků, a to za spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku a účastenství ve formě pomoci ke zvlášť závažnému zločinu úvěrového podvodu. Obvodní soud zároveň stěžovateli stanovil zkušební dobu v trvání 6 roků, vyslovil nad stěžovatelem dohled a přijal záruku za dovršení stěžovatelovy nápravy. Podle obvodního soudu byly splněny podmínky pro podmíněné propuštění stěžovatele ve smyslu § 88 odst. 1 trestního zákoníku, tedy že stěžovatel vykonal jednu třetinu trestu, prokázal svým chováním ve výkonu trestu polepšení a existuje předpoklad, že na svobodě povede řádný život. K podané stížnosti však Městský soud v Praze napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí zrušil a nově rozhodl tak, že žádost stěžovatele o podmíněné propuštění zamítl a záruku výše uvedené společnosti nepřijal.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména namítal, že městský soud bez dalšího přezkumu zpochybnil hodnocení obvodního soudu, který měl možnost stěžovatele obšírně osobně vyslechnout, posoudit jeho aktuální osobnostní vývoj a provést důkaz čtením všech předložených listin.
První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Langášek) ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl. Napadeným rozhodnutím městského soudu bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Klíčovou otázkou řešenou obecnými soudy bylo posouzení, zda stěžovatel ve smyslu § 88 odst. 1 trestního zákoníku „prokázal polepšení“. Obvodní soud, který rozhodoval ve veřejném zasedání a stěžovatele osobně vyslechl, měl za to, že tomu tak je, a to s ohledem na chování stěžovatele ve výkonu trestu a na stěžovatelův projev v jednací síni při projednávání jeho žádosti o podmíněné propuštění. Městský soud, který rozhodoval v neveřejném zasedání, oproti tomu shledal, že stěžovatel nemá řádný náhled na svou trestnou činnost ani potřebnou sebereflexi.
Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud již v minulosti vyslovil, že považuje-li stížnostní soud za nutné opřít své vlastní, od závěrů soudu nižšího stupně pozměněné, skutkové závěry o určitý důkaz, musí se s ním zásadně seznámit v jeho autentické podobě. To platí zejména u svědeckých výpovědí. Je-li proto rozhodnutí soudu prvního stupně bez rozporů a v dostatečném rozsahu opřeno o hodnocení subjektivního atributu výpovědi, jakými jsou např. upřímnost omluvy obviněného nebo získání náhledu na trestnou činnost, nemůže daný skutkový závěr stížnostní soud přehodnotit bez možnosti seznámení se s autentickým obsahem tohoto důkazu. Přímý výslech přitom poskytuje daleko lepší prostor pro komplexní posouzení stěžovatelova náhledu na trestnou činnost než čtení protokolu či poslech zvukového záznamu.
V posuzovaném případě stížnostní soud judikaturním požadavkům nedostál. Pokud obvodní soud dospěl na základě osobního slyšení stěžovatele k závěru, že stěžovatel má dostatečný náhled na to, čeho se dopustil, nemohl městský soud v neveřejném zasedání čistě na základě obsahu spisu a vlastního hodnocení obvodním soudem provedeného výslechu sám učinit závěr, že stěžovatel řádný náhled nemá. Postup městského soudu byl proto v rozporu s principy ústnosti a přímosti a jako takový porušuje stěžovatelovo právo na soudní ochranu.
Případ se nyní vrací Městskému soudu v Praze k novému rozhodnutí o stížnosti státního zástupce, přičemž městský soud bude vázán právním názorem Ústavního soudu.
Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1421/25 je dostupný 
zde (409 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu