Eliška Wagnerová (*1948 v Kladně) ukončila studium práv na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v roce 1974. Pracovala krátce jako podniková právnička, poté jako advokátka. V roce 1982 odešla do exilu. Ve Spolkové republice Německo pracovala jako žurnalistka a poradkyně a právní zástupkyně ve věcech souvisejících s československým právem (Rechtskundige für tschechoslowakisches Recht). Po čtyřletém pobytu v Kanadě se v roce 1993 vrátila do České republiky a začala pracovat jako asistentka předsedy Ústavního soudu Zdeňka Kesslera. V letech 1994–1996 byla členkou Občanské demokratické aliance, kde působila také jako předsedkyně ústavněprávní komise.

V roce 1996 získala na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně vědecko-akademický titul Ph.D. v oboru politologie. V letech 1994–1999 přednášela ústavní srovnávací právo na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a v letech 2004–2008 tento obor vyučovala na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

V roce 1996 byla jmenována prezidentem Václavem Havlem soudkyní Nejvyššího soudu, o dva roky později pak jeho předsedkyní. Funkci předsedkyně Nejvyššího soudu zastávala až do 20. března 2002, kdy ji Václav Havel jmenoval soudkyní a současně místopředsedkyní Ústavního soudu; funkční období jí vypršelo o 10 let později, 20. března 2012.

V letech 1998 až 2002 byla členkou Legislativní rady vlády. Od roku 2002 do 31. října 2010 byla náhradní členkou Benátské komise, poradního orgánu Rady Evropy. V době svého působení u Ústavního soudu byla též členkou vědeckých rad řady vysokých škol (právnických fakult Univerzity Karlovy v Praze, Masarykovy univerzity v Brně, Univerzity Palackého v Olomouci).

V říjnu 2009 jí bylo Jednotou českých právníků uděleno vyznamenání – stříbrná medaile Antonína Randy.

Eliška Wagnerová se specializovala na otázky ústavního práva v komparativním pohledu, otázky ústavního soudnictví a jeho postavení v ústavním systému a otázky základních práv. K těmto a dalším tématům vystoupila na řadě odborných domácích i zahraničních konferencí. Je autorkou či spoluautorkou řady monografií a odborných článků publikovaných doma i v zahraničí, z poslední doby zejména Wagnerová E., Dostál M., Langášek T., Pospíšil I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, a. s., 2007, a Wagnerová E., Šimíček V., Langášek T., Pospíšil I.: Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012; v tomto obsáhlém komentáři zpracovala úvod a podala výklad čl. 2, 4, 10, 12, 13 a 17 Listiny základních práv a svobod (především práva na ochranu soukromí a svobody projevu).

Po skončení mandátu místopředsedkyně Ústavního soudu ohlásila svou kandidaturu jako nezávislá kandidátka s podporou Strany zelených ve volbách do Senátu za volební obvod 59 v Brně-městě a ve 2. kole voleb ve dnech 19. a 20. října 2012 byla za tento volební obvod do Senátu na šestileté funkční období zvolena. Je předsedkyní Stálé komise Senátu pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury.