Výroční zprávy

Výroční zprávy

Výroční zpráva za rok 2019

 

Podle § 18 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

Ústavní soud poskytoval v roce 2019 údaje o své činnosti v rozsahu, který ukládá orgánům veřejné moci zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Základní informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb. zpřístupňuje Ústavní soud několika způsoby: na svých internetových stránkách na adrese www.usoud.cz, na úřední desce ve foyer svého sídla na adrese Brno, Joštova 8, jakož i přímo prostřednictvím svých zaměstnanců. Jistě nelze v rámci výčtu informačních zdrojů pominout internetovou databázi NALUS, která obsahuje všechna rozhodnutí Ústavního soudu a kterou Ústavní soud zprovoznil již v roce 2007. Databáze přináší odborné veřejnosti, médiím a zájemcům další podrobné informace o rozhodovací činnosti Ústavního soudu a její používání je stále rozšířenější. 

Ústavní soud za rok 2019 eviduje celkem 140 písemných žádostí podaných podle zákona č. 106/1999 Sb., což představuje nárůst oproti minulému roku téměř o 17 %.  Tento počet ovšem přímo nekoresponduje s počtem informací skutečně poskytnutých, neboť žádosti bývají obvykle členěny na několik dílčích částí. Je tak běžné, že v jedné žádosti je požadováno poskytnutí velkého množství různorodých informací, vzájemně nesouvisejících.

Naprostou většinu požadovaných informací poskytl Ústavní soud v roce 2019 bezplatně. Disponuje však sazebníkem úhrad za poskytování informací, který svým rozhodnutím č. Org. 34/11 ze dne 15. července 2011, respektujícím možnosti poskytované zákonem, vydal předseda Ústavního soudu. V roce 2019 došlo pouze pětkrát k vyměření úhrady za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací, přičemž jejich výše činily 980 Kč a 1 120 Kč (tyto částky byly zaplaceny), a dále pak 1 477 Kč, 3 920 Kč a 1 188 Kč – v těchto případech žadatelé úhradu nezaplatili. Pokud žadatelé na výzvu k úhradě nereagovali, byly jejich žádosti po uplynutí zákonem stanovené lhůty odloženy.

Není-li možné, aby Ústavní soud žádosti o informace vyhověl, a nejedná-li se současně o situaci, kdy ji pouze odloží, neboť se nevztahuje k jeho působnosti, je Ústavní soud povinen reagovat vydáním správního rozhodnutí o odmítnutí žádosti, případně její části. Podle organizačního řádu Ústavního soudu takové rozhodnutí v prvním stupni vydává generální sekretář Ústavního soudu. O odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí generálního sekretáře pak v roce 2019 rozhodoval přímo předseda Ústavního soudu a toto rozhodnutí bylo, alespoň co do správního řízení, konečné. 

V roce 2019 vydal generální sekretář celkem 38 rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace, oproti roku 2018 tak došlo ke zvýšení počtu těchto vydaných rozhodnutí o 14. Převažujícím důvodem, pro který byly žádosti zcela či alespoň částečně odmítány, byla v loňském roce zákonná výluka dle § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., kdy se žadatelé domáhali dovysvětlení konkrétních rozhodnutí Ústavního soudu, jejich analýzy, právních rad či návodů, jak se domoci svých práv anebo výkladu právních předpisů. Stalo se tak v 22 případech a veškeré takové požadavky byly vyhodnoceny jako dotazy na názor, případně informace neexistující, které dle a § 2 odst. 4 a § 3 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. informační povinnosti nepodléhají. K obdobnému závěru dospěl ve svém usnesení č. j. 10 Ca 174/2005-20 ze dne 30. srpna 2005 například i Městský soud v Praze, který konstatoval, že povinné subjekty nejsou dle zákona č. 106/1999 Sb. povinny poskytovat obecně výklad právních norem či zaujímat odborná teoretická stanoviska k jejich aplikaci, a že i v případě, že povinný subjekt při své činnosti nutně musí znát odpovědi na položené otázky, nejde o druh informací o jeho činnosti, na které by zákon č. 106/1999 Sb. dopadal, neboť jde o posouzení právních otázek. 

Druhým nejčastějším důvodem pro vydání rozhodnutí o odmítnutí žádostí byla ochrana soukromí a osobních údajů dotčených osob, tedy zákonné omezení dle § 8a odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb.; k odmítnutí došlo ve dvanácti případech. Sedm žádostí bylo odmítnuto s odkazem na § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., tedy pokud byly požadovány informace o rozhodovací činnosti soudu. Třikrát bylo důvodem odmítnutí žádosti zneužití práva na informace, například když žadatel opakovaně podával žádosti o totožné, již v minulosti mu poskytnuté informace. V jednom případě pak bylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí žádosti dle § 14 odst. 5 písm. b) zákona z důvodu neupřesnění žádosti.

Generální sekretář však ani v případech, kdy požadované informace spadají do zákonné výluky z práva na informace, nepostupuje zcela mechanicky a žádosti z těchto důvodů bez dalšího neodmítá. Naopak vždy váží, zda ústavně garantované právo veřejnosti na přístup k informacím nepřeváží práva chráněná přímo zákonnou úpravou. Stalo se tak například běžnou praxí poskytovat žadatelům návrhy na zahájení řízení o kontrole ústavnosti zákonů nebo jejich jednotlivých částí. Rovněž vyjádření vlády, Poslanecké sněmovny, Senátu a veřejné ochránkyně práv k těmto návrhům jsou žadatelům poskytovány, a to již v průběhu rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Povinný subjekt totiž naznal, že právo veřejnosti na informace týkající se celospolečenské otázky, kterou řízení o kontrole norem zcela jistě představuje, a případná pozitiva s tím spojené veřejné diskuze převáží nad veřejným zájmem na nezávislosti a nestrannosti soudní moci, ačkoliv je toto chráněno přímo zákonem v § 11 odst. 4 písm. b). Ústavní soud se v této souvislosti řídí rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Társaság a Szabadságjogokért proti Maďarsku ze dne 14. 4. 2009, č. stížnosti 37374/05. 

Proti rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti podali žadatelé v roce 2019 celkem 7 odvolání. Předseda Ústavního soudu jako nadřízený orgán v šesti případech odvolání svým rozhodnutím zamítl a napadená rozhodnutí potvrdil, v jednom případě částečně změnil (doplnil) výrokovou část rozhodnutí a doplnil rovněž odůvodnění.

V roce 2019 bylo podáno celkem 5 stížností na postup při vyřizování žádosti o informace. Ve dvou případech se jednalo o stížnost podanou i přesto, že byla žadateli informace v celém rozsahu a včas poskytnuta, třikrát šlo o stížnost proti odložení žádosti, která se nevztahovala k působnosti Ústavního soudu. Ve všech případech předseda soudu předchozí postup povinného subjektu potvrdil. Tak postupoval i v jednom dalším případě, kdy rozhodoval o stížnosti podané ještě v roce 2018.

V souvislosti s uplatňováním práva na informace bylo – včetně procesních rozhodnutí – vydáno celkem 57 správních rozhodnutí.

 

Je třeba poznamenat, že agenda poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb. přivádí Ústavní soud také jako žalovaný subjekt při výkonu veřejné moci před obecné soudy. Ústavní soud je jedinou ústavní institucí, jež nedisponuje právně a formálně organizačně oddělenou kanceláří (jako je např. Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády, Kancelář Senátu, Kancelář Poslanecké sněmovny či Kancelář veřejného ochránce práv), formálně vzato tedy neexistuje rozdíl mezi Ústavním soudem jako subjektem vykonávajícím soudní ochranu ústavnosti a Ústavním soudem jako správním úřadem při poskytování informací o své činnosti. Proti rozhodnutí předsedy Ústavního soudu o odvolání a v některých případech i proti jeho rozhodnutí o stížnosti podle zákona č. 106/1999 Sb. lze tedy podat správní žalobu, přičemž místně příslušným soudem Ústavního soudu je Krajský soud v Brně.

Aktuálně je vedeno před Krajským soudem v Brně řízení o třech žalobách podaných stejným žadatelem v roce 2016. Ten v jednom případě napadl rozhodnutí předsedy Ústavního soudu o odvolání, ve druhém rozhodnutí předsedy soudu o stížnosti a ve třetím rozhodnutí předsedy soudu o nepřípustném rozkladu. Řízení nebyla dosud skončena. 

V roce 2018 podali žadatelé tři žaloby. V jednom případě šlo o žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu; řízení bylo z důvodu nezaplacení soudního poplatku zastaveno. Ve druhém případě bylo řízení proti rozhodnutím správního orgánu (která se nepodařila povinnému subjektu identifikovat) nejprve zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, později byla kasační stížnost žalobce proti tomuto rozhodnutí odmítnuta pro neodstranění nedostatku podmínky řízení – povinného zastoupení advokátem pro řízení o kasační stížnosti. Třetí řízení, které bylo vedeno před Krajským soudem v Brně, a to o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o odvolání, bylo skončeno vydáním rozsudku, kterým byla žaloba zamítnuta.

V roce 2019 byly podány tři žaloby. Dvakrát proti rozhodnutí správního orgánu o odvolání, v obou případech bylo řízení zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Následné jedno řízení o kasační stížnosti bylo ze stejného důvodu rovněž zastaveno. Ve třetím případě brojil žadatel žalobou proti rozhodnutí a nečinnosti správního orgánu, v případě žaloby proti nečinnosti ji krajský soud odmítl jako nepřípustnou, z důvodu zpětvzetí kasační stížnosti Nejvyšší správní soud řízení zastavil. Řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu, která byla vyloučena k samostatnému projednání, by mělo být skončeno do konce února 2020.

V roce 2019 Ústavní soud nevynaložil v souvislosti se soudními řízeními o právech a povinnostech podle zákona č. 106/1999 Sb. žádné prostředky.

 

Nebyla poskytnuta žádná výhradní licence.

 

V Brně dne 25. února 2020

 

 

Opis podstatných částí rozsudku soudu Krajského soudu v Brně č. j. 31 A 50/2018-54 ze dne 11. prosince 2019, ve věci přezkoumání zákonnosti rozhodnutí předsedy Ústavního soudu o odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu o částečném odmítnutí žádosti o poskytnutí informace

 

Krajský soud v Brně rozhodl dne 11. prosince 2019 o žalobě proti uvedenému rozhodnutí předsedy Ústavního soudu jako nadřízeného orgánu tak, že žalobu zamítl a žalovanému ani žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení.

Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí, kterým byla částečně odmítnuta žádost žalobce o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“), tak, že nebude poskytnuta informace o jménech a příjmeních zaměstnanců žalovaného na pozicích vedoucí kanceláře soudce a vedoucí pracovník, ve spojení s konkrétní výší platu.

 

Z odůvodnění:

17. Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí předsedy žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s. ř. s.), včetně řízení předcházejícího jeho vydání, jakož i postup prvostupňového orgánu při vyřizování žádosti žalobce o informace, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, za podmínek vyplývajících z ustanovení § 51 s. ř. s.

18. Podstata sporu v projednávané věci spočívá v posouzení postupu prvostupňového orgánu, který žalobcovu žádost o informace částečně odmítl, a to v části týkající se zveřejnění jmen konkrétních zaměstnanců žalovaného společně s výší jejich platu.

19. Ze správního spisu vyplývají následující rozhodné skutečnosti. Žalobce doručil dne 8. 11. 2017 žalovanému žádost o informace, v níž se domáhal poskytnutí údajů týkajících se předsedů senátů žalovaného, prvostupňového orgánu, vedoucích kanceláří všech soudců žalovaného a vedoucích pracovníků ve smyslu čl. 6 organizačního řádu žalovaného platného ke dni 8. 11. 2017, a to konkrétně poskytnutí jména, příjmení, pracovního zařazení, uvedení výše základního platu a výše odměn za každý jednotlivý měsíc za období srpen 2017 až září 2017.

20. S ohledem na nález žalovaného ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 1378/16, prvostupňový orgán dne 15. 11. 2017 vyzval žalobce, aby do 30 dnů od doručení této výzvy sdělil důvody a účel, pro který informaci požaduje, zda se v minulosti účastnil veřejné diskuse o otázkách veřejného zájmu v roli 31 A 50/2018 „společenského hlídacího psa“ a v jaké konkrétní podobě. Současně prvostupňový orgán odkázal žalobce na str. 9 až 14 Ročenky Ústavního soudu 2016, ve které jsou uvedena jména, příjmení a pracovní zařazení osob, které žalobce ve své žádosti o informace označil. Ohledně platů soudců žalovaného byl žalobce odkázán na již zveřejněné informace na webových stránkách žalovaného s tím, že soudcům nejsou vypláceny odměny. Dne 24. 11. 2017 prvostupňový orgán žalobci sdělil požadované informace týkající se prvostupňového orgánu a ředitele sekce soudní správy a dále uvedení údajů o platech a odměnách ve spojení s vykonávanou funkcí u zbývající části zaměstnanců žalovaného. Žalobce na zaslanou výzvu reagoval, tuto však zaslal na jinou emailovou adresu, tudíž prvostupňovému orgánu tato reakce doručena nebyla. Prvostupňový orgán následně vydal své rozhodnutí, kterým předmětnou žádost částečně odmítl.

21. Proti prvostupňovému rozhodnutí žalobce podal odvolání, které předseda žalovaného zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Předseda žalovaného se přitom ztotožnil s důvody prvostupňového orgánu, pro které byla žádost žalobce částečně odmítnuta.

22. Žalobce v prvním žalobním bodu namítal vnitřní rozpornost odůvodnění napadeného rozhodnutí. Krajský soud se však s tímto názorem neztotožnil, neboť z napadeného rozhodnutí je bez jakýchkoliv pochybností patrno, z jakých důvodů byla žádost o informace částečně odmítnuta, včetně provedeného testu proporcionality, u něhož nebyl splněn již jeho první krok.

23. Je sice pravdou, že v napadeném rozhodnutí předseda žalovaného popisuje průběh správního řízení včetně nevyhovění žalobci zaslané výzvě, ale učinil tak v rámci rekapitulace správního řízení, přičemž je nutné mít na paměti, že v případě vyhovění této výzvě by poskytnuté odpovědi mohly mít vliv na výsledek provedeného testu proporcionality.

24. Žalobci není ani zřejmé, na základě jakých podkladů prvostupňový orgán dospěl k částečnému odmítnutí žádosti. Soud s tímto názorem žalobce nesouhlasí, neboť z napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, jaké skutečnosti vedly prvostupňový orgán k závěru o částečném odmítnutí žalobcovy žádosti a předsedu žalovaného k zamítnutí žalobcem podaného odvolání a potvrzení prvostupňového rozhodnutí.

25. Druhý žalobní bod spočívá v nezákonnosti žalobci adresované výzvy k doplnění své žádosti o důvody, účel, pro který informaci požaduje, zda se v minulosti účastnil veřejné diskuse o otázkách veřejného zájmu v roli „společenského hlídacího psa“ a v jaké konkrétní podobě.

26. V této souvislosti je však nutné vnímat ústavní rovinu projednávané věci, kterou se velmi detailně zabýval žalovaný v nálezu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/16. Na tomto místě proto zdejší soud cituje následující pasáže z tohoto nálezu žalovaného:

„118. Z výše již uvedené judikatury a právní úpravy je nepochybné, že při jakémkoliv zveřejňování osobních dat je vždy třeba zvažovat i právo na ochranu soukromí dotčených osob. Takovému postupu znění § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím nikterak nebrání. (…)

125. Povinná osoba může odmítnout poskytnout žadateli informace o platu a odměnách zaměstnance vyžádané na základě ustanovení § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím, pokud nejsou splněny všechny tyto podmínky:

a) účelem vyžádání informace je přispět k diskusi o věcech veřejného zájmu;

b) informace samotná se týká veřejného zájmu;

c) žadatel o informaci plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti či roli tzv. „společenského hlídacího psa“;

d) informace existuje a je dostupná. 

Nejsou-li všechny tyto podmínky splněny, potom odmítnutí poskytnout žadateli informaci o platu a odměnách zaměstnance není porušením povinnosti státních orgánů a orgánů územní samosprávy poskytovat přiměřeným způsobem informace o své činnosti, vyplývající z článku 17 odst. 5 Listiny. (…)

130. Při střetu základních práv nutno vycházet z principu, že všechna základní práva jsou rovnocenná. Orgány aplikující relevantní právní úpravu - tj. v posuzovaném případě osoby poskytující informaci, správní orgány a soudy v systému správního soudnictví – musí v každém jednotlivém případě porovnat dotčená základní práva, a posoudit, zda mezi nimi byla dodržena spravedlivá rovnováha. (…)

134. Ústavní soud nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu vysloveným v jeho rozsudku sp. zn. 8 As 55/2012, že test proporcionality není třeba provádět při posuzování jednotlivých konkrétních případů, protože takový text prý provedl již zákonodárce při formulaci ustanovení § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím.

135. Žádným zákonem nelze abstraktně vyloučit ochranu základních práv a svobod, zaručenou ústavním pořádkem. V každém jednotlivém případě střetu ústavně zaručených práv musejí soudy a jiné orgány veřejné moci zvážit význam a intenzitu dotčených práv. V posuzované věci spočívalo pochybení statutárního města Zlín v tom, že při rozhodování o žádosti žadatele neprovedlo nezbytný test proporcionality.

136. Ústavní soud konstatuje, že poskytování informací o odměnách za práci není obecně protiústavní, nicméně případný zásah do základních práv dotčených osob je nutno posuzovat podle okolností každého jednotlivého případu.“

27. Postup prvostupňového orgánu, který následně předseda žalovaného potvrdil a proti němuž žalobce brojí, byl v souladu s citovanými závěry žalovaného. Jelikož žalobce ve své žádosti neuvedl skutečnosti, na základě nichž by bylo možné právě posoudit účel, pro který byly dané informace požadovány, a žalobce jako žadatele o informace z hlediska jeho působení jako „společenského hlídacího psa“ a v jaké konkrétní podobě, vyzval prvostupňový orgán žalobce ke sdělení informací nezbytných pro posouzení, k omezení jakého základního práva má dojít v projednávané věci.

28. Žalobce navíc sám v žalobním návrhu připouští, že požadavek na uvádění účelu žádosti se poprvé objevil až ve výše citovaném nálezu žalovaného. V této souvislosti žalobce zastává názor, že žalovaný dotvořil § 8b a § 14 odst. 5 informačního zákona, což jako negativní zákonodárce nemůže, avšak opomíjí fakt, že v projednávané věci (a rovněž v citovaném nálezu žalovaného) dochází ke střetu ústavně garantovaných práv, přičemž právě žalovaný je orgánem ochrany ústavnosti a základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod. Názor žalovaného vyjádřený v citovaném nálezu je proto potřeba respektovat.

29. Soud k tomu žalobnímu bodu zdůrazňuje, že žalobce ve své argumentaci opomíjí možný zásah do základních práv zaměstnanců žalovaného, který by mohl nastat v důsledku poskytnutí žalobcem požadovaných informací. Právě z tohoto důvodu bylo nezbytné zjistit doplňující skutečnosti týkající se žalobce, aby bylo možné posoudit, zda má být v projednávané věci dána přednost právu na informace anebo právo na soukromí a lidskou důstojnost (v podrobnostech soud odkazuje na shora citovaný nález žalovaného). Prvostupňovým orgánem zaslanou výzvu žalobci proto nelze vnímat jakkoliv jako nezákonnou.

30. V replice žalobce dále uvedl, že postupem správních orgánů došlo k nerovnému zacházení ve srovnání s jinými žadateli o informace. K tomu je však potřeba uvést, že v daném případě dochází k možnému střetu práva na informace s právem na ochranu soukromí a lidské důstojnosti, pročež je logické, že žalovaný v předmětném nálezu stanovil přísnější podmínky pro poskytnutí informací o platech zaměstnanců veřejné správy a soudnictví. Soud proto v daném postupu správních orgánů neshledal nerovné zacházení se žalobcem.

31. Třetí žalobní bod spočívá ve zpochybnění provedeného testu proporcionality. Dle žalobce mělo dojít ke zredukování účelu jeho žádost. Nicméně výzvou prvostupňového orgánu byl vyzván mimo jiné právě ke sdělení účelu, pro který informaci požaduje. Pokud žalobce následně na tuto výzvu nereagoval, resp. nedoručil svou reakci žalovanému, musel prvostupňový orgán a následně předseda žalovaného pracovat s účelem, který je v případě požadavku na sdělení platů zaměstnanců ve veřejné správě a soudnictví běžný, tj. účelné a hospodárné nakládání s veřejnými prostředky.

32. Podle žalobce měly správní orgány vyhodnotit, zda je poskytnutí žalobcem požadovaných informací „vhodné“ z hlediska dosažení veřejné kontroly. K tomu podle zdejšího soudu správní orgány došly, když ostatně žalobci požadované údaje poskytly, s výjimkou přiřazení jmen konkrétních zaměstnanců ke konkrétním platům. Obecně informace o výši platů žalobci sdělena byla, k částečnému odmítnutí došlo pouze pokud měly být sdělené údaje přiřazeny ke konkrétnímu jménu zaměstnance, tj. například ke konkrétní vedoucí kanceláře soudce. Soud má za to, že z hlediska veřejné kontroly byly žalobci poskytnuty dostatečné údaje.

33. Pokud následně v případě testu proporcionality, který se vztahoval pouze k části původní žádosti žalobce (a to k poskytnutí informace o tom, jaký plat a odměny má konkrétní zaměstnanec označený jménem a příjmením, nikoliv obecně pracovním zařazením), vyhodnotily již první krok tohoto testu za nesplněný, soud v tomto postupu správních orgánů nespatřuje pochybení, zvlášť za situace, kdy žalobce nedoručil správním orgánům odpověď na žalobci adresovanou výzvu a nedoložil nic, co by mohlo nasvědčovat roli „hlídacího psa“ ve vztahu ke správnosti použití veřejných prostředků.

34. Argumentace žalobce k druhému kroku testu proporcionality je pro danou věc irelevantní, neboť k částečnému odmítnutí žádosti žalobce došlo na základě nesplnění podmínek již v prvním kroku tohoto testu, přičemž prvostupňový orgán své úvahy k druhému kroku tohoto testu uvedl již jen navíc, neboť pro částečné odmítnutí bylo klíčové nesplnění podmínek prvního kroku.

35. Odkázal-li žalobce na své výhrady uvedené v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, soud takový odkaz neakceptoval, neboť je povinností žalobce uvést všechna svá žalobní tvrzení v příslušném žalobním návrhu a ne formou odkazů na své argumenty v některém z předchozích podání v rámci správního řízení, nadto vypořádané již v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Takový závěr soudu koresponduje s ustálenou judikaturou správních soudů.

36. Pokud v replice žalobce uvedl, že prvostupňovým orgánem byl proveden „platový“ test a následně test proporcionality, přičemž postup prvostupňového orgánu je nelogický a měl by být proveden pouze jeden z těchto testů, pak tuto argumentaci váže k prvnímu žalobnímu bodu, když tímto opravil svou žalobní argumentaci o provedení „platového“ testu v rámci testu proporcionality. Soud ani uvedenému tvrzení žalobce nepřisvědčil, neboť z výše citovaného nálezu žalovaného jednoznačně vyplývá provedení „platového“ testu v rámci testu proporcionality. Z nálezu nijak nevyplývá, že by se jednalo o dva odlišné testy, které by navíc ani nebylo možné uplatňovat současně a provedení jednoho testu by vylučovalo provedení druhého.

37. S ohledem na vše shora uvedené dospěl krajský soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno, bylo vydáno v souladu se zákonem a žalobní námitky uplatněné žalobcem nejsou důvodné. Soudu tedy nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnout.