2021
Podle § 18 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
Ústavní soud poskytoval v roce 2021 údaje o své činnosti v rozsahu, který ukládá orgánům veřejné moci zákon č.106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“). Základní informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb. zpřístupňuje Ústavní soud několika způsoby: na svých internetových stránkách na adrese www.usoud.cz, na úřední desce ve foyer svého sídla na adrese Brno, Joštova 8, jakož i přímo prostřednictvím svých zaměstnanců. Jistě nelze v rámci výčtu informačních zdrojů pominout internetovou databázi NALUS, která obsahuje všechna rozhodnutí Ústavního soudu a kterou Ústavní soud zprovoznil již v roce 2007. Databáze přináší odborné veřejnosti, médiím a zájemcům další podrobné informace o rozhodovací činnosti Ústavního soudu a její používání je stále rozšířenější.
Ústavní soud za rok 2021 eviduje celkem 158 písemných žádostí o informace podaných podle zákona č. 106/1999 Sb., což představuje navýšení oproti minulému roku o téměř 39 %.
Naprostou většinu požadovaných informací poskytl Ústavní soud v roce 2021 bezplatně. V souladu s § 17 zákona č.106/1999 Sb. a se sazebníkem úhrad za poskytování informací, vydaným rozhodnutím předsedy Ústavního soudu č.Org. 34/11 ze dne 15. července 2011, respektujícím možnosti poskytované zákonem, došlo v roce 2021 k vyměření úhrady za přímé poskytnutí zveřejněných informací celkem v 8 případech a celková výše takto stanovených úhrad činila 620 Kč. Skutečně zaplacena však nebyla žádná z nich. Jelikož žadatelé na výzvu k úhradě nereagovali, byly jejich žádosti po uplynutí zákonem stanovené lhůty odloženy.
Není-li možné, aby Ústavní soud žádosti o informace vyhověl, a nejedná-li se současně o situaci, kdy ji pouze odloží, neboť se nevztahuje k jeho působnosti, je Ústavní soud povinen reagovat vydáním správního rozhodnutí o odmítnutí žádosti, případně její části. Podle organizačního řádu Ústavního soudu vydává takové rozhodnutí v prvním stupni generální sekretář Ústavního soudu.
V souvislosti s uplatňováním práva na informace bylo v roce 2021 vydáno (včetně procesních rozhodnutí) celkem 42 správních rozhodnutí, ve 38 případech se jednalo o rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace, ve 4 případech bylo vydáno usnesení o odložení žádosti pro nezaplacení stanovené úhrady.
Celkem bylo tedy v roce 2021 vydáno 38 rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace, oproti roku 2020 tak došlo k výraznému navýšení počtu odmítnutí žádostí, což ovšem koresponduje s navýšením celkového počtu podaných žádostí.
Převažujícím důvodem, pro který byly žádosti zcela či alespoň částečně odmítány, byla zákonná výluka dle § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., kdy se žadatelé domáhali „dovysvětlení“ konkrétních rozhodnutí Ústavního soudu, jejich analýzy, právních rad či návodů, jak se domoci svých práv, anebo výkladu právních předpisů. Stalo se tak v 18 případech.
Ve 13 případech byly žádosti odmítnuty z faktického důvodu neexistence informací dle § 3 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. Čtyři žádostí byly odmítnuty s odkazem na § 11 odst. 4 písm. b) a současně dle § 8a odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., tedy pokud byly požadovány informace o rozhodovací činnosti soudu a současně se také jednalo o ochranu osobních a osobnostních práv dotčených osob. V jednom případě bylo důvodem pro vydání rozhodnutí o odmítnutí žádosti pouze ochrana soukromí a osobních údajů dotčených osob za využití zákonného omezení dle § 8a odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. Konečně dvakrát bylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí žádosti dle § 14 odst. 5 písm. b) zákona z důvodu jejího neupřesnění.
Generální sekretář však ani v případech, kdy požadované informace spadají do zákonné výluky z práva na informace, nepostupuje zcela mechanicky a žádosti z těchto důvodů bez dalšího neodmítá. Naopak vždy váží, zda ústavně garantované právo veřejnosti na přístup k informacím nepřeváží práva chráněná přímo zákonnou úpravou. Stalo se tak například běžnou praxí poskytovat žadatelům návrhy na zahájení řízení o kontrole ústavnosti zákonů nebo jejich jednotlivých částí. Rovněž vyjádření vlády, Poslanecké sněmovny, Senátu a veřejného ochránce práv k těmto návrhům jsou žadatelům poskytovány, a to již v průběhu rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Povinný subjekt totiž naznal, že právo veřejnosti na informace týkající se celospolečenské otázky, kterou řízení o kontrole norem zcela jistě představuje, a případná pozitiva s tím spojené veřejné diskuse převáží nad veřejným zájmem na nezávislosti a nestrannosti soudní moci, ačkoliv je toto chráněno přímo zákonem č. 106/1999 Sb. v § 11 odst. 4 písm. b). Ústavní soud se v této souvislosti řídí rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Társaság a Szabadságjogokért proti Maďarsku ze dne 14. 4. 2009, č. stížnosti 37374/05.
O odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí generálního sekretáře a o stížnostech žadatelů rozhodoval s odkazem na § 20 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb. do konce roku 2019 předseda Ústavního soudu. Od 2. ledna 2020, s účinností zákona č. 111/2019 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zpracování osobních údajů, došlo ke změně ustanovení § 20 odst. 5 zákona č. 106/1999 sb., které určilo jako nadřízený orgán Úřad pro ochranu osobních údajů, namísto toho, kdo stojí v čele povinného subjektu. Proti rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti bylo v roce 2021 podáno celkem 7 odvolání. Úřad pro ochranu osobních údajů jako nadřízený orgán (dále jen „nadřízený orgán“) ve všech případech odvolání svým rozhodnutím zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
V roce 2021 bylo podáno celkem 5 stížností na postup povinného subjektu při vyřizování žádosti o informace. Jelikož bylo součástí jedné stížnosti i upřesnění původní žádosti, využil povinný subjekt institutu autoremedury a v rámci ní upřesněné žádosti vyhověl. V jednom případě se jednalo o stížnost podanou žadatelem i přesto, že byly žadateli informace v celém rozsahu a včas poskytnuty. O této stížnosti rozhodl nadřízený orgán tak, že postup povinného subjektu potvrdil. Třetí stížnost směřovala proti úhradě, kterou povinný subjekt stanovil žadateli za přímé poskytnutí zveřejněné informace; nadřízený orgán však výši stanovené úhrady také potvrdil. Ve čtvrtém případě se jednalo o stížnost proti přípisu povinného subjektu, kterým žadatele odkázal na zveřejněné informace – internetové stránky Ústavního soudu. Žádost žadatele neobsahovala formální náležitosti žádosti o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb., a proto ani nebyla vyřízena v režimu zákona č. 106/1999 Sb., ale prostým sdělením. O stížnosti rozhodl odvolací orgán, tak, že přikázal povinnému subjektu, aby žádost vyřídil v souladu se zákonem č. 106/1999 Sb. V posledním případě se jednalo o stížnost proti nevyhovění požadavku žadatele na přímé poskytnutí informace a v druhé části o stížnost proti poskytnutí informací, neboť žadatel nesouhlasil s obsahem sdělení. Povinný subjekt v části odkázal žadatele na zveřejněné informace a poučil jej, že v případě trvání na přímém poskytnutí zveřejněné informace, mu bude dle sazebníku úhrad účtována úhrada nákladů s tímto související, v další části žádosti plně vyhověl a informace poskytl. Žadatel místo vyjádření zda na přímém poskytnutí zpoplatněného přímého poskytnutí informací trvá, odpověděl stížností, která byla spolu se spisovým materiálem postoupena odvolacímu orgánu. Odvolací orgán o stížnosti rozhodl tak, že v části přímého poskytnutí, s jehož obsahem žadatel nesouhlasil, postup povinného subjektu potvrdil a v části týkající se přímého poskytnutí informací, které však již byly zveřejněny a byly tak v souladu se sazebníkem úhrad zpoplatněny, nařídil vyřídit žádost o informace v souladu s požadavkem na přímé poskytnutí žadatele s možností požadovat úhradu nákladů dle § 17 zákona č. 106/1999 Sb.
Ústavní soud je jedinou ústavní institucí, jež nedisponuje právně a formálně organizačně oddělenou kanceláří (jako je např. Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády, Kancelář Senátu, Kancelář Poslanecké sněmovny či Kancelář veřejného ochránce práv), formálně vzato tedy neexistuje rozdíl mezi Ústavním soudem jako subjektem vykonávajícím soudní ochranu ústavnosti a Ústavním soudem jako správním úřadem při poskytování informací o své činnosti.
Do konce roku 2019 bylo možné podat proti rozhodnutí předsedy Ústavního soudu o odvolání a v některých případech i proti jeho rozhodnutí o stížnosti správní žalobu, přičemž místně příslušným soudem byl Krajský soud v Brně. Od roku 2020 však s přechodem působnosti nadřízeného správního orgánu na Úřad pro ochranu osobních údajů pozbyl Ústavní soud v řízeních o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu pasivní procesní legitimaci. Proto i ve věcech, ve kterých původně vystupoval na straně žalované, je nyní pasivně legitimován pouze Úřad pro ochranu osobních údajů. Žalovaným se nyní Ústavní soud může stát pouze v řízeních o žalobách na ochranu proti nečinnosti povinného subjektu.
V současné době jsou před Krajským soudem v Brně stále ještě vedena tři soudní řízení, jedná se o řízení proti rozhodnutí předsedy Ústavního soudu o odvolání, které je u Krajského soudu vedeno od roku 2020 a dvě žaloby podané stejným žadatelem již v roce 2016. Ten v jednom případě napadl rozhodnutí předsedy Ústavního soudu o stížnosti, v průběhu roku 2020 však vyzval krajský soud žalobce ke změně žalobního typu, a nově je tedy vedeno řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Ve druhém případě byla podána žaloba proti rozhodnutí předsedy Ústavního soudu o nepřípustném rozkladu, řízení dosud nebylo skončeno.
V roce 2020 Krajský soud v Brně zastavil řízení o třetí žalobě téhož žadatele, z důvodu uspokojení žalobce, ten však rozhodnutí krajského soudu napadl kasační stížností podanou Nejvyššímu správnímu soudu v témže roce.
V roce 2021 pak byla podána kasační stížnost ještě dalším žalobcem, o které dosud Nejvyšší správní soud nerozhodl.
I v řízeních před Nejvyšším správním soudem již vystupuje na straně žalované Úřad pro ochranu osobních údajů.
V roce 2021 nebyla poskytnuta žádná výhradní licence.