Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

K odměně exekutora za exekuci pohledávky z úvěrové smlouvy, která byla pravomocně skončena před 11. 5. 2011

Ústavní soud, Brno, TZ 37/2021

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Usnesením Okresního soudu v Ostravě byla v roce 2009 nařízena exekuce rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem k vymožení pohledávky z úvěrové smlouvy a stěžovatel - soudní exekutor - byl následně pověřen jejím provedením. V 2010 vydal stěžovatel vyrozumění o tom, že zcela vymohl pohledávku včetně jejího příslušenství a nákladů exekuce. V říjnu roku 2018 Obvodní soud pro Prahu 2 požádal o zaslání spisu rozhodce s tím, že soud je povinen zkoumat existenci platné rozhodčí doložky v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012. Zároveň vyzval stěžovatele, aby sdělil, zda pro případ zastavení exekuce požaduje její náklady. Stěžovatel soudu sdělil, že exekuce byla plně vymožena a pravomocně ukončena ke dni 31. 8. 2010, přičemž náklady ve výši 51 492 Kč byly určeny v pravomocném příkazu k úhradě nákladů exekuce a také byly povinnými plně uhrazeny. V prosinci 2018 okresní soud usnesením exekuci zastavil a uložil oprávněné Komerční bance, a.s. povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů exekuce ve výši 7 865 Kč (tedy pouze částku stanovenou podle pravidel vztahujících se k odměně určené při zastavení exekuce soudem). Po zhodnocení znění předmětné rozhodčí doložky dospěl soud k závěru, že je neplatná pro netransparentnost výběru rozhodce. Okresní soud v odůvodnění usnesení odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a uzavřel, že exekuce neměla být podle vývoje judikaturních závěrů započatých usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 vůbec vedena a povinní nemohou být zatíženi povinností k úhradě jejích nákladů. Zastavení exekuce podle názoru soudu zavinila oprávněná, která ji vyvolala a vedla na základě rozhodčího nálezu vydaného podle neplatné rozhodčí doložky, a které nic nebránilo po ustálení judikatury ohledně neplatnosti rozhodčích doložek navrhnout zastavení exekuce. Stejného názoru byl rovněž odvolací Krajský soud v Ostravě.

Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítal, že podle svého nejlepšího vědomí a svědomí v souladu s tehdejším stavem právního řádu a související judikaturou řádně vymohl celou dlužnou částku včetně nákladů exekuce, za což mu náležela odměna ve výši 39 410 Kč bez DPH, která byla stanovena z vymožené částky. Stěžovatel uvedl, že tuto odměnu nabyl v plném souladu s tehdejšími právními předpisy a rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a nemohl jakkoli očekávat, že mu tento majetek, který řádně nabyl do svého vlastnictví, bude v důsledku nové judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu odebrán rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu více než osm let poté, co majetek řádně nabyl. 

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Dne 11. 5. 2011 Nejvyšší soud vydal usnesení sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, které znamenalo zásadní obrat v posuzování platnosti rozhodčích doložek a rozhodčích nálezů. V tomto usnesení Nejvyšší soud uvedl, že rozhodčí smlouva (doložka) je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, pokud neobsahuje přímé určení rozhodce, respektive konkrétní způsob jeho určení. Jednoznačný posun a ustálení judikatury ohledně neplatnosti rozhodčích doložek v exekučním řízení nastal až usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012. Jak vyplývá z rozsáhlé judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v této oblasti (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 996/18 ze dne 4. června 2019, tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/2S2j8m4 External link icon), nejdříve po datu 11. 5. 2011, ale spíše až od 10. 7. 2013, bylo možné na později zahájené či po tomto datu probíhající exekuční řízení aplikovat právní názory a postupy z těchto rozhodnutí vyplývající.

Při aplikaci principu incidentní retrospektivy dochází k užití nových judikaturních závěrů na řízení ještě probíhající, nikoli na řízení již pravomocně skončená. Je nepochybné, že odlišný závěr by nepřípustným způsobem naboural právní jistotu účastníků řízení a bez dalšího není jakési znovuotevírání řízení pravomocně skončených na základě později uskutečněného judikaturního odklonu v právním státě akceptovatelné.

Pokud Ústavní soud již v minulosti dospěl k závěru, že širší pojetí incidentní retrospektivy (než takové, podle kterého se na oprávněné aplikuje ustanovení o stavění promlčecí lhůty, pokud uplatnili rozhodčí doložku před 11. 5. 2011), by bylo k poskytovatelům úvěrů příliš tvrdé a kladoucí na ně nepřiměřené požadavky ohledně předvídání budoucí judikatury, tím spíše musí takový závěr učinit ohledně takového pojetí retrospektivního působení judikaturního odklonu, podle kterého by se mělo vztahovat i na řízení pravomocně skončená před jeho přijetím. Závěr, který by po účastnících řízení vyžadoval předvídat, jak se vyvine judikatura po skončení jejich řízení, je v právním státě neakceptovatelný až absurdní.

Obecné soudy proto nemohou zastavovat exekuční řízení podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu s odkazem na judikaturní odklon týkající se neplatnosti rozhodčích doložek zahájený usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, pokud exekuční řízení bylo pravomocně skončeno před tzv. rozhodným dnem, tj. 11. 5. 2011. Opačný postup není možný, nevyplývá z právní úpravy, z rozhodovací praxe soudů ani z doktríny, a po účastnících řízení by v jeho důsledku bylo nepřípustně vyžadováno předvídání judikaturního odklonu předtím, než vůbec nastal.

Obecné soudy v této věci tedy zcela pominuly fakt, že v době, kdy bylo exekuční řízení skončeno vymožením nároku (tj. nejpozději ke dni 8. 9. 2010), nemohli ještě účastníci řízení ani stěžovatel vědět, jaké judikaturní závěry v budoucnu vzniknou (nejdříve dne 11. 5. 2011). Ústavní soud takový postup nemůže aprobovat, neboť po stěžovateli (i dalších účastnících) by bylo nepřípustně vyžadováno předvídání judikaturního odklonu předtím, než vůbec nastal. Je třeba konstatovat, že v důsledku rozhodnutí obecných soudů v této věci musel stěžovatel vracet odměnu exekutora, kterou již více než osm let předtím legitimně nabyl. Věc se nyní vrací ke Krajskému soudu v Ostravě, který při svém dalším rozhodování musí při aplikaci vyhlášky o odměně exekutora vycházet z pravidel pro stanovení odměny podle výše vymožené pohledávky a nikoliv z pravidel vztahujících se k odměně určené při zastavení exekuce soudem.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2331/19 je dostupný PDF ikona zde (172 KB, PDF).

Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu