Ústavní soud, Brno, TZ 26/2021

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka je osobou s mentálním postižením, která byla v roce 2009 jakožto šestnáctiletá po dobu 75 dnů hospitalizována v psychiatrické léčebně, za což jí byl podle § 16a odst. 1 písm. f) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 261/2007 Sb. účinném do 30. 11. 2011, účtován regulační poplatek ve výši 60 Kč za den (celkem tedy 4 500 Kč). Jelikož daný poplatek nezaplatila ani stěžovatelka, ani její zákonní zástupci, uložily jí soudy povinnost regulační poplatek i s příslušenstvím zaplatit a tato povinnost je nyní po stěžovatelce vymáhána. Stěžovatelka byla v průběhu řízení před obecnými soudy zbavena způsobilosti k právním úkonům z důvodu duševní poruchy, která není přechodného rázu. Jako opatrovnice jí byla ustanovena její matka, která však v řízení o pohledávce zůstala zcela nečinná. Následně pověřený soudní exekutor vydal v září 2014 exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami z důchodu stěžovatelky. Výše vymáhaného plnění činila téměř 20 000 Kč, nicméně podle sdělení České správy sociálního zabezpečení byl výkon rozhodnutí srážkami z důchodu neproveditelný, neboť po úhradě nákladů na pobyt stěžovatelky v ústavu sociální péče nebylo již z čeho srážky provádět. Následně k návrhu stěžovatelky exekuční soud exekuci zastavil. Konstatoval sice, že věcnou správnost exekučního titulu soud ve vykonávacím řízení nepřezkoumává, nicméně vedení exekuce je nepřípustné, protože ustanovení, na základě kterého byla stěžovatelce povinnost uložena, bylo zrušeno Ústavním soudem (nález sp. zn. Pl. ÚS 36/11 ze dne 20. 6. 2013). Krajský soud v Hradci Králové se s tímto právním názorem neztotožnil, vyhověl odvolání insolvenčního správce společnosti ZANA invest a. s. (společnost, která převzala od zdravotnického zařízení pohledávku – v tomto řízení vedlejší účastnice) a ústavní stížností napadeným usnesením návrh na zastavení exekuce zamítl. V odůvodnění uvedl, že kvůli prohlášenému konkurzu na majetek vedlejší účastnice je dán důvod pro zamítnutí návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce na základě § 140a až 140e zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů. Nad rámec uvedeného pak krajský soud s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 491/15 ze dne 22. 9. 2015 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3sXR0Nv ) dospěl k závěru, že nález sp. zn. Pl. ÚS 36/11 na danou věc nedopadá. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud, neboť se domnívá, že exekuce měla být zastavena z důvodu nedostatku její pasivní legitimace.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu v tom směru, že nález sp. zn. Pl. ÚS 36/11 nemá vliv na vykonatelnost exekučního titulu, neboť ten byl vydaný na základě „dřívější“ verze ustanovení, které bylo v mezidobí novelizováno.

V dalších ohledech však rozhodnutí krajského soudu aprobovat nelze. Odůvodnění zamítnutí návrhu stěžovatelky nesplňuje ústavněprávní požadavky plynoucí z práva na spravedlivý proces. Neurčitý odkaz na pět ustanovení insolvenčního zákona nelze považovat za srozumitelné a adekvátní odůvodnění soudního rozhodnutí. Krajský soud pak porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu i proto, že ve svém rozhodnutí ústavně konformním způsobem nevyložil § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Toto ustanovení přitom dává soudům možnost zvážit, zda mimořádné zájmy povinného na zastavení exekuce nepřevažují nad zachováním právní jistoty oprávněného.

Je zřejmé, že nalézací soud rozhodl o nároku vedlejší účastnice v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 728/15 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3gOqovR ), podle něhož jsou to výlučně zákonní zástupci, kteří mají povinnost uhradit regulační poplatek za hospitalizaci nezletilých pojištěnců. Výklad předmětného ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění byl v případě stěžovatelky v rozporu s Úmluvou o právech dítěte, neboť úhrada regulačního poplatku byla vymáhána od osoby, která byla v době vzniku povinnosti jeho úhrady nezletilá. Tento právní závěr je pak nutné vzít v úvahu i při posuzování možnosti zastavení exekučního řízení.

Soudní rozhodnutí, ukládající povinnost zaplatit regulační poplatek za hospitalizaci osobě, která v době hospitalizace byla nezletilá, vážně nemocná a objektivně zcela nezpůsobilá „dbát o svá práva“, ukládá povinnost, která není v souladu s ústavním pořádkem. Uložení takové povinnosti proto představuje zásadní vadu exekučního titulu, jehož výkon by vedl ke zjevné nespravedlnosti a mířil by proti základním principům právního státu. S principy právního státu totiž přímo souvisí i to, jak se stát postará o své objektivně „slabé“ občany, mezi které stěžovatelka nepochybně patřila a patří. Jen obtížně si lze představit slabšího účastníka soudního řízení, než byla stěžovatelka, která nemohla objektivně ovlivnit vývoj svého onemocnění, své rozumové schopnosti a způsob chování své zákonné zástupkyně, která se nestarala o její práva a neplnila své zákonné povinnosti.

Podle Ústavního soudu je z výše uvedených okolností zřejmé, že ochrana základních práv stěžovatelky byla v průběhu nalézacího řízení pouze iluzorní. Zásah do legitimního očekávání vedlejší účastnice je konečně ospravedlněn i skutečností, že vedlejší účastnice si při podání žaloby byla (nebo alespoň měla být) vědoma skutečnosti, že stěžovatelka byla v době hospitalizace nezletilá; zároveň vedlejší účastnici nic nebránilo vymáhat dlužnou částku po zákonné zástupkyni stěžovatelky.

Ústavní soud zároveň uložil krajskému soudu povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem. Porušení jejího práva na soudní ochranu ze strany krajského soudu bylo totiž natolik intenzivní, že tento výjimečný postup ospravedlnilo.

Věc se nyní vrací ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1486/20 je dostupný  zde (282 KB, PDF).

Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu