Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

K ústavněprávním aspektům tzv. „ztráty šance“ a její aplikaci v praxi

Ústavní soud, Brno, TZ 35/2021

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) částečně vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelů na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve zbytku ústavní stížnost odmítl.

Stěžovatelé jsou pozůstalými rodiči, resp. sourozenci mladé ženy, která v únoru roku 2011 zemřela po ukončení těhotenství císařským řezem v Nemocnici Jihlava, příspěvkové organizaci. Stěžovatelé se  následně v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhali proti nemocnici a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s. Vienna Insurance Group z titulu náhrady škody každý zaplacení částky 240 000 Kč (v případě rodičů) a 175 000 Kč (v případě sourozenců). Soudy dospěly k závěru, že nemocnice sice porušila svou právní povinnost, neboť jí poskytnutá zdravotní péče byla non lege artis, ale že mezi protiprávním jednáním a poškozením zdraví pacientky není vztah příčinné souvislosti, kdy hlavní příčinou úmrtí byla krvácení z cévní malformace mozku, k níž mohlo dojít bez závažné příčiny. Soudy se rovněž zabývaly otázkou, zda by došlo k úmrtí poškozené, kdyby byl císařský řez proveden o den dříve a dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že u pacientky byla určitá šance na přežití (podle znaleckého posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze 50%). Spor vyvrcholil před Nejvyšším soudem, který k použití tzv. teorie ztráty šance, kde újmou není újma skutečně způsobená, ale je jí samotná ztracená příležitost (zde na přežití pacientky), uvedl, že budí v evropském kontextu značné kontroverze a i ve věci, kterou řešil Ústavní soud pod sp. zn. I. ÚS 1919/08 (text usnesení je dostupný zde: https://bit.ly/3yEeUl5 External link icon), byla v konečném rozhodnutí, stejně jako v předcházejících sporech, odmítnuta.

Stěžovatelé se poté obrátili na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti uvedli, že poškozená trpěla v těhotenství tzv. preeklampsií (jde o závažný stav vznikající v těhotenství, který může vyústit v eklampsii – život ohrožující záchvat tonicko-klonických křečí), pro kterou byla léčena farmakologicky. Ačkoliv poškozená měla opakovaně potíže, se kterými byla naposledy den před diagnostikovanou eklampsií a následným akutním císařským řezem na kontrole na gynekologicko-porodnickém oddělení nemocnice, nebyla hospitalizována. Den po zákroku pak zemřela. Stěžovatelé považují napadená rozhodnutí obecných soudů za protiprávní a nespravedlivá. Jsou toho názoru, že by soudy měly aplikovat doktrínu tzv. ztráty šance, která by vyrovnávala slabší postavení poškozených a blížila se ideji spravedlivého řešení následků majících původ ve vztahu lékař- pacient; v tomto směru poukázali na judikaturu Ústavního soudu (např. nález sp. zn. III. ÚS 3067/13, tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3wCAODh External link icon). Dále upozorňují na údajnou rozpornost právních názorů jednotlivých senátů Nejvyššího soudu, přičemž odkazují na rozsudek, vydaný v návaznosti na výše zmíněný nález Ústavního soudu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Nedostál-li jinak k rozhodnutí příslušný senát Nejvyššího soudu své povinnosti postupovat podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, když ve věci rozhodl sám, aniž s odůvodněním svého odlišného názoru věc předložil k rozhodnutí velkému senátu, porušil ústavně zaručené základní právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť nerespektoval právně-státní princip, podle kterého může veřejná moc jednat, jen když jí to zákon umožňuje (obecný zákaz svévole) a jen v případech, v mezích a způsobem, který zákon stanoví (zákaz libovůle), jak to vyžadují čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. K tomu došlo i k právě posuzované věci.

Toliko ve formě tzv. obiter dicti považuje Ústavní soud za důležité zdůraznit následující. Lidský život i zdraví jsou nedůležitějšími lidskými statky, které (zcela logicky) požívají výslovné ústavněprávní ochrany (viz čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a čl. 31 Listiny), přičemž je povinností (i) obecných soudů jako orgánů veřejné moci, aby při výkladu a použití podústavního práva tato základní práva braly v úvahu, aby je promítaly do svého rozhodování (čl. 4 Ústavy). Mohlo by se na první pohled jevit, že osoba dotčená zásahem zdravotnického zařízení, jež lze kvalifikovat jen jako „ztrátu šance“, chráněna těmito ustanoveními není. Tak tomu ovšem být nemůže. Důvodem je, že mezi vznikem újmy v podobě poškození zdraví a „ztráty šance“ často neexistuje dostatečně identifikovatelný předěl. Z hlediska ústavnosti zpravidla často nebude možné určit, jaký ústavně chráněný statek mohl být v tom kterém případě pochybení zdravotnického zařízení dotčen, tedy zda jím bude zdraví či život jednotlivce anebo „jen“ jeho psychický stav. I tzv. ztráta šance tak je statkem chráněným výše uvedenými ustanoveními a spolu s tím rovněž např. čl. 7, 10 nebo 26 Listiny (podle situace).

Způsob, jak při řešení těchto sporů postupovat, je již věcí úvahy obecných soudů, nicméně jako logické řešení se nabízí řešení vycházet nebo přihlédnout ke vzniklé újmě a k podílu zdravotnického zařízení na jejím vzniku v podobě ztráty šance na uzdravení.

Současně je nutno odmítnout, že by nastal stav právní nejistoty, resp. že by došlo k porušení zásady předvídatelnosti práva. Lze vskutku předpokládat určitý nárůst počtu soudních sporů, neboť by se zvýšila šance pacientů, kteří byli dotčeni (resp. se cítili být dotčeni) vadným léčebným postupem, na odškodnění, nicméně tuto skutečnost nelze vnímat jen negativně (tlak na zlepšení kvality lékařské péče), kromě toho by bylo na obecných soudech, zda stanoví určité hranice právní odpovědnosti tam, kde by podíl zdravotnického zařízení na poškození zdraví pacienta byl minimální, a omezí tak množství spekulativně vedených soudních sporů. Samotné soudní řízení, resp. dokazování v něm by přitom probíhalo prakticky stejně jako dosud, a jejich výsledek by byl vcelku předvídatelný, neboť by do značné míry závisel na zmíněném podílu stanoveném ve znaleckém posudku.

Ústavní soud se necítí být povolán „diktovat“ Nejvyššímu soudu, aby bez dalšího doktrínu ztráty šance aplikoval. V tomto stadiu pouze zdůrazňuje ústavněprávní aspekty věci, které dosud zůstávají stranou rozhodování obecných soudů s tím, že je nyní na Nejvyšším soudu, aby přistoupil na takové řešení, které by poskytovalo adekvátní ochranu pacientům zdravotnického zařízení v tomto a podobných případech. Takovým řešením může být již zmíněná doktrína, která se z již uvedených důvodů jeví jako velmi vhodná, a její případné odmítnutí by mělo být postaveno na rozumných věcných důvodech.

 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3416/20 je dostupný PDF ikona zde (174 KB, PDF).

 

Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu