Ústavní soud, Brno, TZ 73/2020
I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) vyhověl ústavní stížnosti Fotbalové asociace České republiky a zrušil usnesení Městského soudu v Praze, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V řízení před obecnými soudy se spolek BOHEMIANS PRAHA (vedlejší účastník) proti stěžovatelce domáhal po částečném zpětvzetí žaloby náhrady škody ve výši 37 000 000 Kč, ale před ústním jednáním nařízeným na 11. listopadu 2019, na kterém mělo být rozhodnuto, nalezl při nahlížení do spisu nedopatřením založený koncept rozsudku, podle kterého měla být žaloba zamítnuta; spis obsahoval rovněž e-mail obsahující odkaz na mediální zprávy shrnující průběh sporu.
Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením soudkyni z projednávání a rozhodování věci vyloučil. Důvodem byly závažné skutečnosti spočívající v opakovaném pochybení soudkyně při práci se spisem, který při nahlížení nebyl v jenom případě kompletní (8. března 2019), ve druhém obsahoval i koncept meritorního rozhodnutí (před jeho vydáním) a ručně psané poznámky soudkyně (5. listopadu 2019).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že městský soud nesprávnou a svévolnou aplikací § 14 občanského soudního řádu porušil její právo na zákonného soudce, zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatelky je odnětí zákonného soudce možné jen výjimečně, vyvolá-li jeho poměr k věci nebo účastníkům (zástupcům) důvod pochybovat o jeho nepodjatosti, tedy schopnosti rozhodovat nestranně a nezávisle.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Podle čl. 90 Ústavy České republiky jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům všech účastníků řízení. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
V projednávaném případě je patrné, že vyloučení soudkyně z projednávání a rozhodnutí věci nebylo dostatečně odůvodněno, nebyla prokázána potřebná míra pochybností o nestrannosti jejího vztahu k věci či k účastníkům řízení. Vyloučení soudce je přitom mimořádný institut prolamující ústavně chráněné právo na zákonného soudce; jeho aplikace by měla být zcela výjimečná a dojde-li k ní, musí být pečlivě odůvodněna. Subjektivní přesvědčení vedlejšího účastníka, založené na skutečném pochybení soudkyně spočívajícím v přípravě a úniku predikovaného a pro vedlejšího účastníka nepříznivého rozhodnutí ve věci samé, nalezlo odezvu v přístupu městského soudu, který fakt, že soudkyně nebyla schopna věc rozhodnout více než deset let a nedbale vede spis ve věci, nesprávně posoudil jako její podjatost. Nelze přitom odhlédnout ani od faktu, že soudkyně, která věc řešila takovou dobu, již byla připravena vynést meritorní rozhodnutí. Po jejím vyloučení byla věc přidělena jinému soudci, který by musel nastudovat spis, zorientovat se ve věci, což jsou kroky, s nimiž jsou spjaty další průtahy, za které nese stát objektivní odpovědnost; mimo dalšího odkladu rozhodnutí věci je tak porušena i hospodárnost soudního řízení.
V důsledku kasačního rozhodnutí Ústavního soudu bude městský soud znovu rozhodovat o podjatosti soudkyně soudu prvního stupně; provede přezkum, zda a které konkrétní projevy soudkyně skutečně a objektivně vyvolávají pochybnosti o její nestrannosti a nenalezne-li žádné relevantní okolnosti, bude nutno námitku vedlejší účastnice odmítnout a zvážit, není-li na místě jiné vhodnější řešení neprofesionálního přístupu soudkyně k vyřizování věcí (kárné řízení).
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 629/20 je dostupný
zde (173 KB, PDF).
Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu