Ústavní soud, TZ 36/26
Trestní soudy shledaly obviněného vinným ze spáchání trestného činu znásilnění na tehdy patnáctileté stěžovatelce, za což mu uložily trest odnětí svobody ve výměře dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce dva a půl roku. Obviněný podle trestních soudů donutil stěžovatelku k pohlavnímu styku, ač s tím nesouhlasila a ač obviněný věděl, že požila drogy ovlivňující její schopnost bránit se. Stěžovatelka se jako poškozená v rámci trestního řízení (v tzv. adhezním řízení) domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč, kterou jí soudy přiznaly pouze zčásti (20 000 Kč) a se zbytkem jejího nároku ji odkázaly na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud prvního stupně odznačil požadovanou částku jako nepřiměřeně vysokou s ohledem na to, že stěžovatelka přispěla svým chováním k vytvoření podmínek, které umožnily spáchání trestného činu a její psychické problémy odeznívají, takže jednání obviněného nelze přisuzovat fatální následky. Odvolací soud k nároku na náhradu nemajetkové újmy uvedl, že jednání obviněného sice významně zasáhlo do přirozených práv stěžovatelky, avšak nebylo prokázáno, jakou konkrétní měrou se promítlo do dalšího rozvoje její posttraumatické stresové poruchy; stěžovatelka totiž trpěla psychickými obtížemi i před spácháním trestného činu. Přiznanou částku proto považoval za přiměřenou.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na to, že v řízení před obecnými soudy měla postavení zvlášť zranitelné oběti. Rozhodnutí soudů považuje za nelogická, bagatelizující dopady trestného činu na její život a přenášející na ni odpovědnost za utrpěnou újmu. Namítá, že přiznané zadostiučinění neodráží skutečný rozsah utrpení, které jí jednání obviněného způsobilo, a nereflektuje skutečnost, že znásilnění je nejzávažnějším trestným činem proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti.
Třetí senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Milan Hulmák) dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Zrušil proto rozhodnutí trestních soudů v rozsahu výroků, jimiž byla stěžovatelka odkázána se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Ústavní soud připomíná, že nepřiznání adhezního nároku – ať už v důsledku opomenutí trestního soudu rozhodnout o něm, nebo v důsledku problematického odkázání poškozených na občanskoprávní řízení – může vést ke vzniku sekundární újmy, která dále prohlubuje újmu primární (viz bod 18 nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2637/23 ze dne 20. 3. 2024). Trestním soudům bylo svěřeno rozhodování o adhezních nárocích poškozených právě proto, aby poškozený mohl dosáhnout uspokojení svých nároků již v trestním řízení a nemusel podstupovat řízení občanskoprávní. Nutnost domáhat se náhrady újmy v civilním řízení může totiž být u určitých skupin obětí spojeno s opětovným prožíváním nepříjemných či traumatizujících zážitků a vznikem tzv. sekundárního traumatu.
Nedůvodné odkázání na civilní řízení tak mohlo v projednávané věci stěžovatelku vystavit riziku sekundární viktimizace a vést k dalšímu porušování jejích základních práv. Toto riziko je u stěžovatelky obzvlášť vysoké, neboť i v řízení před trestními soudy jí bylo přiznáno postavení zvlášť zranitelné oběti. Tuto skutečnost však trestní soudy nevzaly v úvahu, čímž porušily její právo na zachování lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na zachování osobní integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny.
Trestní soudy část stěžovatelčiných nároků na náhradu škody přehlédly a další část relativizovaly. Vypadá to, že se soudy zabývaly pouze otázkou vzniku újmy na stěžovatelčině zdraví, nikoliv samotným zásahem do jejích základních (přirozených) práv a zadostiučiněním za prožité duševní útrapy, které stěžovatelka popisovala a dokládala mj. lékařskými zprávami. Závěr soudů, že dopady trestného činu u stěžovatelky postupně odeznívají, navíc nekorespondují s tím, jak situaci vnímá a popisuje sama stěžovatelka.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí rovněž není zřejmé, na základě jakých úvah trestní soudy dospěly k tomu, že přiměřeným zadostiučiněním je zrovna 1/10 stěžovatelkou požadované částky. V této souvislosti je nutné odmítnout závěr obvodního soudu, že důvodem snížení má být přispění poškozené k vytvoření podmínek, které umožnily spáchání trestného činu, neboť takový závěr odpovídá typickým kritizovaným stereotypům hledajícím vinu za znásilnění u jeho oběti (viz k tomu rovněž bod 44 nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2083/23 ze dne 11. 3. 2025).
Případ se nyní vrací k obvodnímu soudu, který se bude muset vypořádat se všemi nároky stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy (včetně úroku z prodlení) a posoudit, jaká výše zadostiučinění se jeví s ohledem na konkrétní okolnosti věci jako spravedlivá a přiměřená. Jako vodítko při stanovení částky mohou posloužit rozhodnutí soudů v jiných obdobných případech.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3424/25 je dostupný 
zde (265 KB, PDF).
Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu