Ústavní soud, Brno, TZ 33/2014
IV. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Michaela Židlická) dnes vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu vlastnictví a právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu stěžovatele proti soudnímu exekutorovi o zaplacení 1.426.300,- Kč s příslušenstvím; předmětná částka představovala škodu, která měla stěžovateli vzniknout v důsledku nesprávného postupu exekutora při provádění exekuce. Stěžovatel podal proti rozhodnutí okresního soudu odvolání, nicméně Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto z důvodu absence otázky zásadního právního významu.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele, že vedlejší účastník postupoval v exekučním řízení v rozporu s ustanovením § 47 odst. 1 exekučního řádu (Exekutor poté, co byla exekuce zapsána do rejstříku zahájených exekucí, posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá nebo zruší exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen. Exekučním příkazem se rozumí příkaz k provedení exekuce některým ze způsobů uvedených v tomto zákoně. Exekutor je povinen v exekučním příkazu zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše dluhů povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo, a proto odpovídá za škodu takto vzniklou).
Ústavní soud konstatoval, že v poslední větě ustanovení § 47 odst. 1 exekučního řádu je obsažen korektiv směřující k zajištění proporcionality mezi zájmem oprávněného na vymožení plnění a zájmem povinného na nerušeném užívání svého majetku. Smyslem tohoto ustanovení je chránit povinného před postupem, jímž by bylo excesivně zasahováno do jeho práv; typicky půjde o situace, kdy by mělo kvůli bagatelní částce zbytečně docházet k prodeji či blokaci majetku nepoměrně větší hodnoty. Krajský soud v projednávaném případě dovodil, že se o takový nepoměr nejednalo, neboť hodnota vypořádacího podílu činila zhruba dvojnásobek vymáhané pohledávky (vypořádací podíl činil 37.399,- Kč a vymáhaná pohledávka 19.694,50 Kč); tržní hodnota členského podílu byla dle jeho názoru bez významu. S přihlédnutím k ochrannému účelu předmětného ustanovení ovšem nelze než dospět k závěru, že pro určení, zda se jedná o nepoměr mezi výší závazku a ceny exekvovaného předmětu, musí být rozhodná tržní cena předmětu, neboť jen tak lze reálně vyjádřit, o jak závažný dopad do sféry povinného se jedná. V tomto případě došlo k postižení členského podílu stěžovatele, což mělo za následek zánik jeho členství stěžovatele v bytovém družstvu a vznik nároku na vypořádací podíl, jehož hodnota ovšem představovala jen zlomek ceny, za níž by bylo možno převést členský podíl (40.000,- Kč proti více než 1.000.000,- Kč).
Soudní exekutor prostřednictvím exekučního příkazu nařídil provedení srážek z invalidního důchodu povinného. Poté, co exekutor neobdržel (či nebyl schopen identifikovat) finanční prostředky, které byly z invalidního důchodu stěžovatele strženy, přistoupil k exekuci členského podílu stěžovatele. Učinil tak přesto, že stávající postup, tzn. srážky z invalidního důchodu, z objektivního hlediska k vymožení pohledávky plně dostačoval. Krajský soud argumentoval tím, že vedlejší účastník nebyl povinen dotazovat se České správy sociálního zabezpečení, proč srážky neprovádí. S tímto názorem se ovšem Ústavní soud neztotožnil.
Odpovědnost soudního exekutora za výkon exekuční činnosti je odpovědností objektivní, z níž je připuštěna liberace za předpokladu, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po exekutorovi požadovat. Pokud byl exekuční příkaz k provedení exekuce postižením členských práv a povinností stěžovatele vydán v rozporu s příkazem obsaženým v § 47 odst. 1, větě poslední, exekučního řádu, odpovídá exekutor za škodu takto vzniklou, ledaže by prokázal existenci liberačního důvodu. Je přitom zřejmé, že vedlejší účastník si mohl u České správy sociálního zabezpečení snadno ověřit, proč srážky z invalidního důchodu stěžovatele neobdržel. Jednalo se o zcela běžný úkon, který nebyl ani finančně ani časově náročný, zejména v porovnání s následkem, který mělo pro stěžovatele postižení jeho členského podílu. Ústavnímu soudu proto nezbylo než uzavřít, že obecné soudy svou formalistickou interpretací § 47 exekučního řádu, pomíjející smysl tohoto ustanovení, porušily ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ve svém důsledku rovněž jeho právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 4489/12 dostupný 
zde (215 KB, PDF).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu