Ústavní soud, TZ 18/2026
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal vydání bezdůvodného obohacení za užívání svých pozemků jako veřejného prostranství a náhrady nákladů za pořízený znalecký posudek k ocenění bezdůvodného obohacení. Obvodní soud pro Prahu 1 dospěl k závěru, že některé z těchto pozemků nejsou veřejným prostranstvím, neboť z nich nemá prospěch neomezená skupina občanů města (soukromé parkoviště a silniční spojení k němu). Ostatní pozemky jako veřejné prostranství posoudil. Přesto dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení za jejich užívání stěžovateli nenáleží. Stěžovatel pozemky koupil od předchozího vlastníka, který musel souhlasit s výstavbou komunikací v rámci vybudování stavebního projektu. Právní důvod ospravedlňující obohacení veřejnosti je založen rozhodnutím orgánu veřejné moci (stavebního úřadu) a předchozí vlastník byl přinejmenším srozuměn se zřízením veřejného prostranství. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele odmítl. Zdůraznil přitom, že projev vůle, kterým vlastník souhlasí s omezením svého vlastnického práva (jako předpokladu pro vznik veřejného prostranství) v sobě zahrnuje i vůli činit tak bezúplatně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů, že konkludentní souhlas (pozn. souhlas učiněný jiným způsobem než slovně) jeho předchůdce s užíváním pozemků jej zavazuje a zpochybňuje rovněž to, že takový souhlas v sobě zahrnuje bezúplatnost. Odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu, například na nálezy sp. zn. III. ÚS 2049/21 a sp. zn. Pl. ÚS 8/08.
První senát (soudkyně zpravodajka Dita Řepková) ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl, neboť nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud přistoupil k posouzení důvodnosti ústavní stížnosti, protože se stěžovatel dovolával dlouhodobé judikatury Ústavního soudu, podle níž docházelo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, bylo-li jejich vlastnické právo bez náhrady omezeno existencí veřejného prostranství. V posuzované věci jsou přitom skutkové okolnosti přinejmenším v části obdobné jako v této nálezové judikatuře.
Judikatura, podle níž má vlastník pozemku omezeného v užívání veřejným prostranstvím právo na vydání bezdůvodného obohacení, poukazovala v této situaci na nucené omezení vlastnického práva (srov. judikaturu Nejvyššího soudu citovanou v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 1607/11, text nálezu je dostupný v databázi NALUS: https://shorturl.at/bRtpW). Na závěr o nuceném omezení vlastnického práva souhlas vlastníka s veřejným užíváním nepochybně vliv má. Souhlasil-li vlastník s takovým omezením, nejde o nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Závěr o neodvolatelnosti souhlasu a jeho závaznosti pro právní nástupce přitom odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu ohledně vzniku veřejně přístupné účelové komunikace (blíže viz bod 24 odůvodnění nálezu).
Se zřetelem k uvedenému Ústavní soud konstatuje, že k nucenému omezení vlastnického práva stěžovatele nedošlo. Předchozí vlastník pozemků, od kterého je později nabyl stěžovatel, s jejich veřejným užíváním souhlasil. Stěžovatel tak nabyl vlastnické právo k pozemkům, které již bylo takto omezené.
Obecné soudy shledaly, že souhlas předchozího vlastníka s veřejným užíváním nárok na vydání bezdůvodného obohacení vyloučil. Rozhodnutí jsou přitom z ústavněprávního hlediska dostatečně odůvodněna. Bezdůvodné obohacení pojmově připadá v úvahu, pokud dochází k obohacení bez právního (resp. spravedlivého) důvodu. V této věci však soudy dospěly k závěru, že právním důvodem užívání byl souhlas původního vlastníka pozemků ve spojení s naplněním dalších znaků veřejného prostranství. Za takových okolností nepovažuje Ústavní soud zamítnutí stěžovatelova nároku za neústavní (obdobně viz závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 669/25, text usnesení je dostupný v databázi NALUS: https://shorturl.at/cteNm).
Neobstojí tak ani námitky ohledně toho, zda souhlas zahrnoval i neúplatnost takového užívání. Obecné soudy dospěly k závěru, že souhlas vyloučil i nárok na přiznání bezdůvodného obohacení, protože právní předchůdce s užíváním souhlasil (výstavba komunikací v rámci vybudování stavebního projektu). Takový závěr není zjevně nepřiměřený skutkovým okolnostem zjištěným obecnými soudy. Na absenci ústavněprávního přesahu stěžovatelových námitek nic nemění ani to, že relevantní souhlas dal původní vlastník pozemku jako jeho právní předchůdce.
Ústavní soud shrnuje, že souhlasil-li vlastník pozemku s jeho veřejným užíváním, je výklad obecných soudů, podle něhož mu nevzniká nárok na vydání bezdůvodného obohacení za omezení jeho vlastnického práva veřejným prostranstvím, ústavně souladný. Nejedná se totiž o případ nuceného omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2541/25 je dostupný 
zde (400 KB, PDF).
Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu