Ústavní soud, TZ 75/2026
Ústředním tématem toho nálezu je otázka následků mezinárodního únosu dítěte matkou v rozhodování soudů o péči o toto dítě. Podle stěžovatelů (otce a syna) soudy při rozhodování o úpravě poměrů nezletilého tuto skutečnost dostatečně nevzaly v potaz a matka tím pádem ze svého protiprávního jednání těží. Ústavní soud však mj. uvedl, že samotná skutečnost, že došlo k mezinárodnímu únosu, nemůže popřít povinnost soudu rozhodovat s ohledem na aktuálně nejlepší zájem dítěte. V projednávané věci pak Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy hodnotily nejlepší zájem nezletilého dostatečně komplexně a důsledně.
Nyní devítiletý chlapec žil se svými rodiči ve společné domácnosti v České republice až do jejich rozchodu v roce 2022. V květnu následujícího roku odcestovala matka s chlapcem na Slovensko, odkud matka pochází a kde má sociální zázemí. Nejprve přislíbila návrat s nezletilým během následujícího měsíce, později však otce kontaktovala právní zástupkyně matky s tím, že na Slovensku zůstanou trvale. O svém nesouhlasu otec matku informoval, přičemž se tak pobyt chlapce na Slovensku stal protiprávním. Následně podali oba rodiče několik návrhů k českým i slovenským soudům. Nyní ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí pak vzešla z řízení ve věci samé o úpravě poměrů k nezletilému. Obvodní soud pro Prahu 9 svěřil nezletilého do střídavé péče rodičů s převahou péče matky, určil bydlištěm nezletilého bydliště otce v České republice i bydliště matky na Slovensku, zamítl návrh otce na nahrazení souhlasu matky se školní docházkou v České republice a udělil souhlas za otce se školní docházkou nezletilého na Slovensku. Proti tomuto rozsudku podali oba rodiče odvolání. Městský soud v Praze změnil rozložení péče rodičů tak, že mírně modifikoval poměr péče mezi matkou a otcem, a to tak, že nezletilého svěřil do péče otce každý třetí týden v měsíce ne už od středy, ale až od pátku do neděle následujícího týdne (tedy přibližně 10 dní). Nižší poměr péče otce během školního roku pak kompenzoval v rámci letních prázdnin. Přihlédl přitom k vyjádřenému přání nezletilého a potřebě sladění se školní docházkou. Oproti obvodnímu soudu městský soud dospěl k tomu, že je potřeba zastavit řízení o návrhu otce na navrácení nezletilého do České republiky. V mezidobí totiž slovenské soudy vydaly tzv. návratové rozhodnutí, podle nějž je matka povinna nezletilého navrátit do České republiky.
Ústavní stížnosti proti rozsudkům obou soudů podali otec, a rovněž syn, zastoupený kolizním opatrovníkem. Oba ve svých stížnostech zejména namítali, že obecné soudy dostatečně nevzaly v potaz, že se matka dopustila mezinárodního únosu dítěte a nyní ze svého protiprávního jednání těží. Tato rozhodnutí jsou podle nich v rozporu s nejlepším zájmem nezletilého a také s mezinárodními závazky České republiky, především s Úmluvou o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí publikované sdělením č. 34/1998 Sb. (tzv. Haagská úmluva).
První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Langášek) ústavní stížnosti zamítl, neboť je neshledal důvodnými.
Z pohledu ústavněprávního přezkumu je především relevantní, zda obecné soudy vzaly okolnost mezinárodního únosu s veškerou vážností v potaz a komplexně vyhodnotily nejlepší zájem nezletilého. Podle Ústavního soudu v projednávaném případě těmto principům dostály. Jak obvodní soud, tak i městský soud vzaly všechny aspekty nejlepšího zájmu dítěte v úvahu. Městský soud dítě osobně vyslechl, jeho přání promítl do svého rozhodnutí a zvažoval je v kontextu ostatních okolností, aniž by je však mechanicky převzal.
Dítě bylo svěřeno do péče obou rodičů. Tato péče je rozdělena během školního roku v poměru přibližně 10 : 20 dnům ve prospěch matky, přičemž tento nepoměr kompenzoval městský soud tím, že období letních prázdnin má nezletilý trávit převážně v péči otce. Za zjevně neústavní nelze považovat ani úvahu soudu, že je v nejlepším zájmu dítěte, když bude plnit školní docházku na jednom místě a nebude muset navštěvovat dvě základní školy v různých zemích.
V rozhodnutí jsou také zohledněny důvody, které matku k přestěhování vedly, její životní situace, možnosti zázemí v České republice, okolnosti vztahu rodičů, předchozí souhlas otce s přesunem na Slovensko a skutečnost, že matka umožňovala kontakt dítěte s otcem.
Ústavní soud do jisté míry rozumí frustraci otce či jeho neochotě přijmout takové rozhodnutí. Žádné z možných řešení není ideální, jde spíše o to zvolit to nejméně špatné. Avšak právě proto musí Ústavní soud k této věci přistupovat zdrženlivě a nenahrazovat podrobný a přesvědčivě odůvodněný závěr obecných soudů o vhodném nastavení péče o nezletilého. Stejně tak rozumí Ústavní soud systémovým důvodům, které vedly k podání ústavní stížnosti kolizního opatrovníka.
Proto je na místě zdůraznit, že Ústavní soud bere zcela vážně potřebu boje proti mezinárodním únosům dětí a veškeré mezinárodněprávní závazky. Tímto rozhodnutím nijak nerozporuje hlavní principy tzv. Haagské úmluvy a z ní vyplývající mechanismy. Ani z nich totiž nelze vyvozovat povinnost soudů rozhodnout o péči o dítě po mezinárodním únosu tak, že je nemohou svěřit do péče rodiče, který je unesl.
Haagská úmluva má především zajistit rychlé obnovení situace před mezinárodním únosem, mj. proto, aby o poměrech dítěte a o jeho péči rozhodovaly soudy, kde dítě původně pobývalo. Stát, kam bylo dítě přemístěno, má v takovém případě povinnost zkoumat, zda došlo k protiprávnímu přemístění (únosu), a pokud ano, zda je případně naplněna některá z výjimek z povinnosti rozhodnout o návratu dítěte. V právě projednávaném případě toto tzv. návratové řízení vedly slovenské soudy a dospěly k závěru, že má matka dítě navrátit do České republiky. Bylo ale na českých soudech, aby o péči o dítě rozhodly. Při tom musely v dostatečné míře zohlednit situaci mezinárodního únosu. Neznamená to však, že návratové rozhodnutí předurčuje podobu péče o dítě či jeho konečné bydliště. Naopak, návratové rozhodnutí se věcné úpravy práva péče o dítě nedotýká, jak výslovně stanoví čl. 19 Haagské úmluvy.
Toto řízení o péči o dítě má tedy oproti řízení o návratu dítěte jiný, podstatně širší účel, čemuž odpovídá také odlišný (širší) rozsah okolností, které soudy musí zvažovat. Soudy tak musí přihlédnout nejen k mezinárodnímu únosu, ale také k jeho důvodům, postojům a výchovným schopnostem obou rodičů, přání dítěte, jeho zájmům a vazbám a všem dalším okolnostem, jak platí v každém řízení o péči o dítě. I když je tedy mezinárodní únos nepochybně relevantní okolností a může svědčit o snížených rodičovských schopnostech rodiče-únosce, nadále je to aktuálně nejlepší zájem dítěte, který je předním hlediskem rozhodování soudu.
Lze tedy uzavřít, že obecné soudy v tomto případě hodnotily podle Ústavního soudu nejlepší zájem nezletilého komplexně a důsledně a v mezích ústavněprávního přezkumu jim v tomto ohledu nelze nic vytknout.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3430/25 včetně odlišného stanoviska soudkyně Dity Řepkové je dostupný 
zde (310 KB, PDF).
Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu