Ústavní soud, Brno, TZ 48/2022
I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel navštívil v srpnu roku 2016 kožního lékaře s podezřelým kožním útvarem na čele a byl mu diagnostikován nezhoubný keratom. Jak se později ukázalo, šlo ve skutečnosti o nádorové onemocnění maligním melanomem, které si vyžádalo léčbu o to rozsáhlejší a invazivnější, oč nebylo diagnostikováno dříve. Podstatným žalobním bodem stěžovatele proto byla absence histopatologického vyšetření původně odstraněného útvaru, které mohlo vést k časnějšímu odhalení nemoci s následnou méně invazivní a pravděpodobně úspěšnější léčbou. Stěžovatel, který v řízení před obecnými soudy po kožním lékaři požadoval zaplacení částky 563 105,32 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy na zdraví, však se svou žalobou neuspěl.
Soudy dospěly k závěru, že stěžovatelem tvrzený postup vedlejšího účastníka non lege artis s ohledem na strohost lékařské zprávy nebude možné objasnit a současně že soudní znalkyně v postupu vedlejšího účastníka (z podkladů, které měla k dispozici) nedostatky neshledala, následkem čehož byla žaloba stěžovatele zamítnuta pro neunesení důkazního břemene. Důvod zamítnutí žaloby byl zohledněn pouze v rozhodování o nákladech řízení, když stěžovateli jako neúspěšnému účastníku řízení soud neuložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení, a to z toho důvodu, že k důkazní nouzi nemuselo dojít, pokud by lékař kožní útvar řádně popsal a lépe vedl zdravotnickou dokumentaci. Stěžovatel se po neúspěšném vyčerpání všech opravných prostředků obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítal, že obecné soudy pochybily v závěru, že důkazní nouze ohledně tvrzeného pochybení při poskytování zdravotní péče způsobená vedlejším účastníkem má tížit stěžovatele, který ji nemohl nijak ovlivnit, a rovněž zpochybnil znalecký posudek i jeho hodnocení.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Závěr soudů o tom, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, je podle něj předčasný. Povinností obecných soudů bylo zvážit v zájmu zachování principu rovnosti účastníků možnost obrácení důkazního břemene (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 14/17 ze dne 9. 5. 2018: https://bit.ly/3OMG7t0 
). Dosavadní neúspěch stěžovatele je totiž zapříčiněn důkazní nouzí způsobenou tím, že předmětná lékařská zpráva neobsahuje téměř žádné informace, ačkoliv mezi zákonem stanovené povinnosti lékaře při poskytování zdravotní péče patří i řádné vedení zdravotnické dokumentace. Soudní znalkyně shledala postup lékaře lege artis pouze v důsledku nedostatku informací, z nichž by mohla učinit závěr jiný.
Věc se nyní vrací k Okresnímu soudu v Nymburce. Na obecných soudech bude, aby doplnily dokazování ohledně specifikovaných nejasností znaleckého posudku, zvážily takzvané obrácení důkazního břemene a případně poskytly účastníkům potřebná procesní poučení. V řízení podle Ústavního soudu zůstaly nezodpovězeny otázky, jak by v předestřeném případě postupovala sama znalkyně, zda by stěžovatele za jím popsaných okolností vnímala jako rizikového pacienta či nikoli, zda a oč by případně průběh vyšetření stěžovatele a k němu zhotovovanou lékařskou zprávu doplnila. Podle výsledků doplněného dokazování následně – zůstane-li skutkový stav i nadále blíže neobjasněn – obecné soudy uváží, komu má jít jeho nedostatečné zjištění k tíži a toho účastníka vyzvou k doplnění případných dalších důkazních návrhů; v případě neunesení důkazního břemene pak bude účastník, jehož bude podle úvahy soudu tížit, odsouzen k neúspěchu v řízení.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1785/21 je dostupný 
zde (238 KB, PDF).
Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu