Ústavní soud, Brno, TZ 1/2022
III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) částečně vyhověl ústavní stížnosti Suverénního řádu Maltézských rytířů – Českého velkopřevorství a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Okresní soud v Bruntále v řízení o určení vlastnictví rozhodl, že Česká republika je vlastníkem blíže specifikovaných pozemků na Krnovsku. Okresní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel, domáhající se žalobou určení vlastnického práva státu k těmto pozemkům coby součásti svého historického majetku podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen ZMV), je oprávněnou osobou, která utrpěla majetkovou křivdu odnětím pozemků podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy. Tento rozsudek následně potvrdil odvolací Krajský soud v Ostravě, nicméně jeho rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším soudem. Odvolací soud i v dalším řízení setrval na svém názoru, nicméně Nejvyšší soud opět jeho rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud označil právní hodnocení odvolacího soudu za nesprávné a dospěl k závěru, že stěžovatel není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 ZMV. Majetková křivda mu totiž byla způsobena mimo rozhodné období (tzn. v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990), neboť konfiskace byla provedena již na základě dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Odvolací soud poté v pořadí třetím rozhodnutím žalobu na určení vlastnictví zamítl, následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud a zejména namítl, že předmětné pozemky přešly na stát fakticky až postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., přičemž s odkazy na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1920/20 (text nálezu je společně s právní větou dostupný zde: https://bit.ly/30KXiI6 
) a sp. zn. I. ÚS 1975/20 (text nálezu je dostupný zde: https://bit.ly/3eeldD4 ) zdůrazňuje, že konfiskace podle dekretů prezidenta republiky neproběhla účinně.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.
Ústavní soud nezpochybňuje, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný a následná konfiskační rozhodnutí měla jen deklaratorní charakter. Byla-li však tato konfiskační rozhodnutí ještě před rozhodným obdobím zrušena jako protizákonná, a současně stát před rozhodným obdobím předmětné nemovitosti ani nepřevzal, není dán žádný právní a ani faktický důvod k domněnce, že se na tyto nemovitosti dekret č. 12/1945 Sb. vůbec vztahoval. Obecné soudy jsou proto v těchto restitučních řízeních povinny posoudit, zda došlo k účinné konfiskaci ještě před rozhodným obdobím.
Nachází-li se restituční řízení v takové důkazní situaci, kdy na jedné straně stojí konfiskační vyhlášky vydané věcně nepříslušným správním orgánem, když jedna z těchto vyhlášek byla navíc jako nezákonná zrušena, a přesto byl obecnými soudy při posuzování restitučního nároku učiněn závěr, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány na základě dekretu prezidenta republiky, aniž by však bylo prokázáno, že stát tyto nemovitosti opravdu převzal, a na straně druhé zde existuje celá řada důkazů vypovídajících o tom, že postup orgánů státu podle zákona č. 142/1947 Sb. nebyl veden snahou "pojistit si" přechod nemovitostí pro případ, že by se jejich dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. z různých příčin nezdařila, nýbrž svědčí spíše o prvním pokusu odebrat majetek stěžovatele, je namístě promítnout do rozhodování soudu zásadu in favorem restitutionis.
Obecné soudy (resp. Nejvyšší soud, zavazující svým právním názorem soud odvolací) se však této zásady důrazně nedržely, když ve svých rozhodnutích ponechaly otázku účinné konfiskace daných pozemků před rozhodným obdobím v pozadí svého zájmu, tj. bez přihlédnutí k postoji a chování státu po rozhodném datu 25. února 1948, ačkoliv jde o otázku, jejíž zodpovězení se pro vyřešení nyní posuzovaného případu jeví jako zcela klíčové. V tom shledal Ústavní soud v napadeném usnesení Nejvyššího soudu deficit, porušující ústavní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Věc se nyní vrací k Nejvyššímu soudu, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.
K výroku i odůvodnění nálezu uplatnil odlišné stanovisko soudce Radovan Suchánek.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 361/21 včetně disentu je dostupný 
zde (273 KB, PDF).
Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu