Nejvyšší správní soud bez ústavně akceptovatelného důvodu nepřiměřeně zkrátil stěžovateli zákonnou lhůtu pro zaplacení soudního poplatku a neústavně omezil jeho procesní prostor ke splnění poplatkové povinnosti. Tím soud stěžovateli neodvratně odepřel přístup ke kasačnímu přezkumu.
Městský soud v lednu 2026 odmítl žalobu stěžovatele na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného Magistrátu hlavního města Prahy pro nepřípustnost. Stěžovatel se žalobou domáhal určení, že postup žalovaného v reakci na oznámení shromáždění svolaného jiným svolavatelem na den (11. 4. 2026), místo a čas shodující se s dříve řádně oznámeným shromážděním stěžovatele představuje zásah do jeho práv. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel měl proti tomuto postupu brojit primárně žalobou proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 11 odst. 3 zákona o právu shromažďovacím. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení kasační stížnost. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 3. 2. 2026 stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč, a to ve lhůtě 5 dnů od doručení usnesení. Zkrácení lhůty oproti standardní patnáctidenní lhůtě ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích odůvodnil potřebou účinného poskytnutí ochrany práv s ohledem na předmět řízení, který se týkal možné kolize dvou ohlášených shromáždění. Usnesení bylo stěžovateli doručeno následující den, posledním dnem lhůty tak bylo pondělí 9. 2. 2026. Jelikož stěžovatel soudní poplatek ve stanovené lhůtě nezaplatil, Nejvyšší správní soud nyní napadeným usnesením řízení o kasační stížnosti zastavil. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že zkrácením zákonné patnáctidenní lhůty k zaplacení soudního poplatku Nejvyšší správní soud zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces a přístup k soudu.
Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Lucie Dolanská Bányaiová) dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, protože Nejvyšší správní soud stěžovatelce odepřel přístup ke kasačnímu přezkumu. Kauza se tak vrací před Nejvyšší správní soud.
Smyslem a účelem procesních předpisů není vytváření překážek pro uplatňování práva, ale zprostředkování meritorního posouzení sporu (podstaty kauzy). Aplikace procesních lhůt nesmí účastníkům řízení neúměrně a bezdůvodně znesnadňovat přístup k soudu.
Řízení o kasační stížnosti bylo zahájeno dne 2. 2. 2026, přičemž dané shromáždění se mělo konat dne 11. 4. 2026. Nejvyšší správní soud i přes tuto dostatečnou časovou rezervu, která mu umožňovala věc meritorně posoudit, stěžovateli vymezil k zaplacení soudního poplatku lhůtu pěti kalendářních (respektive tří pracovních) dnů. Svůj postup odůvodnil jen tak, že „účinné poskytnutí soudní ochrany v posuzované věci vyžaduje, aby bylo co nejrychleji postaveno najisto, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady řízení o kasační stížnosti“.
Zkrácení lhůty k platbě soudního poplatku může představovat neústavní zásah do práva na přístup k soudu. Jde o výjimečný do procesního prostoru účastníka řízení, který musí být soudem vždy řádně a specificky odůvodněn konkrétními okolnostmi daném případě. Pouhý paušální poukaz na naléhavost rozhodnutí, jako tomu bylo v nyní posuzované věci, neobstojí. Rychlost řízení je hodnotou, která má napomáhat a směřovat k účinné a praktické ochraně práv, nikoli být její formalistickou překážkou. Okolnost, že orgán veřejné moci má rozhodovat o některých věcech rychle, nemůže vést k tomu, že budou práva účastníků řízení obětována na úkor rychlosti řízení. V důsledku postupu Nejvyššího správního soudu přitom stěžovatel fakticky o beneficium lhůty k zaplacení soudního poplatku přišel, neboť měl na zaplacení pouhé tři pracovní dny.
Přestože měl soud k posouzení věci časový prostor v řádu týdnů, Nejvyšší správní soud uložil stěžovateli splnění poplatkové povinnosti na samé hranici ústavnosti. K tomu poskytnuté poměrně lakonické a obecné odůvodnění směřující v podstatě pouze k naléhavosti posuzované věci přitom přímo odporuje požadavkům obsaženým v jeho vlastní rozhodovací praxi.
Stanoví-li soud extrémně krátkou lhůtu, v níž účastník nemá reálnou možnost uloženou procesní povinnost splnit, a tím mu znemožní efektivní využití opravného prostředku, dopouští se odepření spravedlnosti. Právě tak se tomu stalo i v posuzované případě. Nejvyšší správní soud bez ústavně akceptovatelného důvodu nepřiměřeně zkrátil stěžovateli zákonnou lhůtu pro zaplacení soudního poplatku a neústavně omezil jeho procesní prostor ke splnění poplatkové povinnosti.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 823/26 je dostupný 
zde (184 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu