Ústavní soud TZ 81/25
Bylo-li o odvolání proti konfiskační vyhlášce vydané k provedení dekretu č. 12/1945 Sb. rozhodnuto v rozhodném období, nelze nárok uplatněný podle zákona o mimosoudních rehabilitacích bez zvážení konkrétních okolností odmítnout s tím, že požadované věci přešly na stát před rozhodným obdobím ke dni účinnosti dekretu. O restituci někdejšího mobiliáře zámku v Lomnici tak budou znovu rozhodovat obecné soudy. Tento mobiliář se momentálně nachází v zámcích Lysice, Rájec Jestřebí a Slatiňany.
Ústavní soud se již podruhé zabýval specifickým případem restituce mobiliáře zámků v Lomnici a Luhačovicích. Dcera původního majitele Aloise Serényiho, paní Isabella Thienen-Adlerflycht, oba zámky úspěšně restituovala. Stát její restituční nárok jako nesporný uznal a nemovitosti v roce 2016 dobrovolně vydal. Trvá však stále na tom, že na někdejší vybavení těchto zámků se její restituční nárok (uplatněný již v roce 1991) nevztahuje a odmítá je nadále ze svých sbírek vydat.
V řízení před obecnými soudy byla řešena oprávněnost restitučního nároku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích ve vztahu k mobiliářům obou zámků. Ten paní Thienen-Adlerflycht uplatnila před 34 lety v roce 1991. Spor prošel opakovaně všemi instancemi, v roce 2004 se k věci poprvé vyslovil i Ústavní soud nálezem. Tehdy Ústavní soud zamítavá rozhodnutí obecných soudů zrušil s tím, že žádost paní Thienen-Adlerflycht o vydání mobiliáře z roku 1991 nemají vykládat formalisticky, nýbrž ve prospěch uplatnění restitučního nároku. Zjednodušeně řečeno jí tedy soudy nemohou klást k tíži, že požadované věci vymezila v žádosti obecně, nikoli konkrétně vyjmenováním jednotlivých položek. Protože žalobkyně nebyla před obecnými soudy úspěšná, obrátila se na Ústavní soud podruhé. Brzy poté však zemřela. Usnesením z prosince loňského roku Ústavní soud rozhodl, že v řízení bude pokračováno se správcem pozůstalosti žalobkyně, nyní tedy stěžovatelem, panem Franzem Thienen-Adlerflycht.
První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Langášek) ústavní stížnost vyhověl ve vztahu k někdejšímu mobiliáři zámku v Lomnici, v části týkající se mobiliáře zámku Luhačovice byla ústavní stížnost zamítnuta pro nedůvodnost.
K zamítnutí žaloby ve vztahu k věcem ze zámku Luhačovice, které se nyní nacházejí na zámcích v Boskovicích a Slavkově u Brna, došlo v souladu se zákonem a též s obsahem uplatněné výzvy. Paní Thienen-Adlerflycht svou výzvu k vydání věcí formulovala tak, že žádá o vydání movitého majetku „který patřil k datu 25. 2. 1948 do evidence státního zámku Lomnice u Tišnova“. Nebylo podstatné, zda se žalobkyně tehdy vyjádřila dostatečně odborně. Nic takového soudy po žalobkyni nepožadovaly. Rozhodující ani nebylo, zda žalobkyně mohla vědět, kde se po revoluci původní mobiliář zámku Luhačovice nacházel. Stejně jako u mobiliáře zámku Lomnice bylo možné tyto věci následně dohledat. Pokud ovšem žalobkyně požádala o věci, které byly v době únorového převratu v evidenci zámku Lomnice, nelze z toho ani při vstřícném výkladu dovodit, že tím žádala i o věci v evidenci zámku Luhačovice, či dokonce o veškerý další movitý majetek Aloise Serényiho, ať už se nacházel kdekoliv. Není podstatné, zda se to paní Thienen-Adlerflycht přihodilo opomenutím, z neznalosti nebo z jiné příčiny. Tuto skutečnost již (právně) zvrátit nelze, ledaže by stát i tyto věci jejím potomkům vydal dobrovolně.
Ústavní stížnost je však důvodná v části týkající se mobiliáře zámku v Lomnici. Ústavní soud nepřisvědčil obecným soudům, že ve vztahu k mobiliáři převezenému na zámek Slatiňany žalobkyně nezaslala výzvu správné povinné osobě. Krajský soud uvedl, že Památkový ústav Brno, jemuž paní Thienenová výzvu v roce 1991 adresovala, spravoval toliko majetek na jižní Moravě, nikoli tedy majetek v zámku Slatiňany v tehdejším východočeském kraji. Podle Ústavního soudu však nebylo v silách žalobkyně věci blíže individualizovat, což plyne již z předchozího nálezu Ústavního soudu. Nemohla ani lokalizovat, na které různé zámky po republice byly věci během doby nesvobody rozmístěny. Navíc památkové ústavy později splynuly v nyní žalovaný Národní památkový ústav. Trvat za této situace na tom, aby výzva žalobkyně z roku 1991 byla adresována „správné“ organizační složce státu, a dovozovat z toho nedůvodnost jejího nároku ve vztahu k mobiliáři nacházejícímu na zámku Slatiňany, by bylo v rozporu s pokyny plynoucími z předchozího nálezu Ústavního soudu.
Při výkladu, že mobiliář zámku Lomnice přešel na stát mimo rozhodné období, soudy dostatečně nezvážily konkrétní okolnosti věci tak, jak judikatura Ústavního soudu vyžaduje. Formálně – na základě zpětně uplatněné fikce – sice určitý majetek mohl přejít na stát 23. 6. 1945, tedy s účinností dekretu č. 12/1945 Sb., ovšem v některých případech reálně šlo o nastoupení této fikce jako výsledku aktů či jednání, které se odehrály v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že v případě vydání konfiskační vyhlášky v rozhodném období je soud povinen zkoumat, zda toto správní rozhodnutí bylo vydáno v souladu s tehdy platnými právními předpisy. V závislosti na konkrétních okolnostech věci se takový postup uplatní i tehdy, jsou-li sice konfiskační vyhlášky vydány před rozhodným obdobím, dojde však k odkladu jejich vykonatelnosti a o konfiskaci je následně rozhodováno až v rozhodném období. Stejně tak tomu bylo i nyní.
Proti konfiskačním vyhláškám Alois Serényi podal odvolání, o kterém bylo rozhodnuto až v rozhodném období. V této souvislosti stěžovatel také tvrdil, že před rozhodným obdobím ani fakticky ke konfiskaci řešených věcí nedošlo a že Zemský národní výbor v Brně rozhodl o zastavení (přerušení) konfiskačního řízení až do rozhodnutí ministerstva vnitra o otázce definitivního udělení osvědčení o národní spolehlivosti Aloise Serényiho. Uvedené rozhodnutí pak sice bylo dne 13. 3. 1947 vydáno, ale Alois Serényi proti němu podal stížnost k tehdejšímu nejvyššímu správnímu soudu, které byl přiznán odkladný účinek, což znamenalo nejen překážku výkonu rozhodnutí, ale i nedostatek jeho účinků ve vztahu k účastníkům řízení i při jeho působení navenek. O stížnosti Aloise Serényiho pak nebylo nikdy rozhodnuto, neboť nejvyšší správní soud po komunistickém puči zanikl. Navzdory těmto okolnostem Zemský národní výbor v Brně dne 2. 3. 1948 (tedy v rozhodném období) odvolání proti konfiskační vyhlášce nevyhověl a konfiskační vyhlášku potvrdil. Otázka národní spolehlivosti Aloise Serényiho pak byla vyřešena až rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 6. 6. 2016, podle kterého Alois Serényi nepozbyl československé státní občanství. V návaznosti na to Krajský úřad Zlínského kraje vydal potvrzení, že Alois Serényi byl k datu úmrtí v roce 1957 československým státním občanem.
Za daného stavu tak nebylo možné námitky žalobkyně „vyřídit“ konstatováním, že dané věci přešly na stát ke dni účinnosti dekretu a že rozhodnutím Zemského národního výboru vydaným v rozhodném období slovy Nejvyššího soudu „nedošlo ke změně či anulaci rozhodnutí vydaného před započetím rozhodného období orgánem státu ve prospěch původního vlastníka, jakožto projevu politické perzekuce“. Krajský soud a Nejvyšší soud měly všechny specifické okolnosti posoudit. Jestliže k nim krajský soud a Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích nepřihlédly, jejich odůvodnění z ústavního hlediska nemohou obstát. Z práva na soudní ochranu totiž mimo jiné plyne povinnost soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci.
Ve vztahu k mobiliáři zámku v Lomnici se tak obecné soudy budou znovu kauzou zabývat. Nález Ústavního soudu je pro obecné soudy závazný.
Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2123/19 je dostupný 
zde (498 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu