Ústavní soud, Brno, TZ 57/2022
Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Šámal) zamítlo návrh Veřejného ochránce práv (navrhovatel) na zrušení bodu 80 přílohy č. 4 nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností, ve znění nařízení vlády č. 208/2021 Sb.
Vláda nařízením č. 278/2008 Sb., jehož součástí je napadené ustanovení, stanoví obsahovou náplň jednotlivých živností a oborů činností živnosti volné podle § 73a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Nařízení č. 278/2008 Sb. v bodu 80 přílohy č. 4 „Obsahová náplň živnosti volné podle jednotlivých oborů činností“ v části vymezené v sloupci prvním stanoví obor činnosti náležejícího do živnosti volné jako „Poskytování služeb pro právnické osoby a svěřenské fondy“.
Napadené ustanovení bylo do nařízení č. 278/2008 Sb. včleněno v souvislosti s přijetím zákona č. 527/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, zákony související s přijetím zákona o evidenci skutečných majitelů a zákon č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 527/2020 Sb.“), kterým se provádí evropské právo k prevenci praní peněz a financování terorismu (tzv. AML – Anti Money Laundering).
Argumentace navrhovatele spočívala zejména na předpokladu, že činnosti náležející do živnosti volné definované napadeným ustanovením se obsahově překrývají s výkonem advokacie (poskytováním právních služeb) podle zákona o advokacii. Z tohoto předpokladu vychází, jak namítá-li rozpor napadeného ustanovení se zákonem (existence mimo meze působnosti § 3 živnostenského zákona), tak namítá-li jeho rozpor s čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (právo na právní pomoc). Česká advokátní komora v minulosti vyjádřila nesouhlas s napadeným ustanovením, neboť podle ní dovoluje tzv. vinklaření (pokoutnictví) v rozporu se zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii. Navrhovatel uvedl, že návrh podal z podnětu jejího tehdejšího předsedy JUDr. Vladimíra Jirouska.
Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není důvodný. Napadené ustanovení kromě pozitivního vymezení obsahu jednotlivých činnosti stanoví rovněž jejich negativní vymezení; to však navrhovatel označuje za neurčité a nesrozumitelné, poněvadž negativní vymezení operuje s otevřeným výčtem činností spadajících pod pojem „výkon advokacie“. K tomu však Ústavní soud konstatuje, že není důvod negativní definici obsaženou v napadeném ustanovení považovat za nesrozumitelnou či neurčitou; ústavněprávním požadavkům na srozumitelnost a předvídatelnost práva se nepříčí.
Rozhodné rovněž je, že z negativní definice činností podle napadeného ustanovení lze dovozovat úmysl vlády, aby se uvedené činnosti nepřekrývaly s výkonem advokacie podle zákona o advokacii a s poskytováním právních služeb. Úmyslem vlády zjevně a zřejmě nebylo legalizovat tzv. vinklaření, ani definovat novou kategorii osob poskytujících právní služby, což potvrdila i ve vyjádření k návrhu. Znění napadeného ustanovení a zvolené legislativně-technické řešení také umožňuje takový výklad, podle kterého činnosti v něm definované nejsou výkonem advokacie, ani poskytováním právních služeb.
Lze připustit, že může hrozit nebezpečí, že podnikatel oprávněný vykonávat živnost podle napadeného ustanovení může „sklouznout“ i k poskytování právních služeb. Je však na odpovědnosti podnikatele, aby zhodnotil, zda podniká oprávněně, či nikoli, a na orgánech veřejné moci, aby uvedené ve světle okolností každé věci posoudily a přijaly příslušná opatření. I v konkrétní věci přitom je třeba zohlednit, že smyslem napadené právní úpravy je zájem vyhnout se pro účely boje proti praní špinavých peněz „právnímu vakuu“ u poskytování některých služeb, nikoli rozšiřování okruhu osob oprávněných poskytovat právní služby či legalizace tzv. vinklaření.
Za „ústavně“ konformní je proto třeba považovat takový výklad, podle kterého obsah oboru činnosti náležejícího do živnosti volné „Poskytování služeb pro právnické osoby a svěřenské fondy“ podle napadeného ustanovení zahrnuje toliko činnosti organizačně-technické, obchodní, „manažerské“, zejména obchodní jednání, obchodní vedení, investiční služby, zprostředkování, neprávní činnosti u zakládání právnických osob, správu vkladů, služby virtuálního sídla, hlasování v orgánech právnických osob, správu dividend apod. Tyto služby nejsou (ani nesmí být) výkonem advokacie (poskytováním právních služeb) podle zákona o advokacii (§ 1 zákona o advokacii). Poskytování služeb pro právnické osoby a svěřenské fondy nezahrnuje právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 30/21 je dostupný 
zde (294 KB, PDF).
Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu