Ústavní soud, TZ 86/2026
Okolnosti nyní posuzovaného případu jsou zcela svébytné. Výsledek řízení neodpovídá ústavnímu požadavku na nalézání spravedlivého řešení každého konkrétního případu. Nezletilé děti byly v trestním řízení v postavení zvláště zranitelných obětí, jejichž matka jako pachatelka trestného činu zpronevěřila jejich finanční prostředky. Podle trestních soudů nebylo možné matce uložit povinnost k náhradě škody v adhezním řízení, a to z důvodu jejího úpadku. Soudy tak děti s jejich adhezním nárokem odkázaly do civilního řízení. Ty ale neměly možnost dosáhnout ani částečného uspokojení v insolvenčním řízení, jelikož v rozhodné době nebyl nikdo, kdo by jejich zájmy efektivně hájil. Odkázáním do civilního řízení soudy selhaly v ochraně zvlášť zranitelných obětí v trestním řízení.
Okresní soud napadeným rozsudkem uznal matku nezletilých stěžovatelek vinnou zločinem zpronevěry, jehož se dopustila tak, že jako zákonná zástupkyně bez souhlasu opatrovnického soudu čerpala z účtů nezletilých finanční prostředky, které jim zaslala společnost České dráhy, a.s. na základě dohody o narovnání jako náhradu nemajetkové újmy způsobené úmrtím jejich babičky při vlakové nehodě. Matka v hlavním líčení prohlásila vinu a soud toto její prohlášení přijal. Okresní soud uložil matce trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Dále okresní soud rozhodl, že se nezletilé, které v trestním řízení vystupovaly coby poškozené, podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkazují s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a to z důvodu, že by bylo třeba provádět další dokazování, jež by nejen nepřiměřeně protáhlo celé trestní řízení, ale také by přesáhlo jeho rámec. Krajský soud sice k odvolání nezletilých rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě škody zrušil, avšak znovu rozhodl tak, že se poškozené odkazují se svým nárokem na náhradu škody na řízení v občanskoprávních věcech. Krajský soud uvedl, že okresní soud o nároku poškozených rozhodl správně, byť z nesprávných důvodů, nicméně odvoláním napadený adhezní výrok zrušil z formálních důvodů (nesprávné uvedení jména jedné z poškozených). Okresnímu soudu současně vytknul, že poškozené odkázal s jejich uplatněnými nároky na náhradu škody na občanskoprávní řízení podle § 229 odst. 2 trestního řádu, i když se toto ustanovení týká pouze zbytků požadovaných nároků poškozených, namísto použití správného ustanovení § 229 odst. 1 trestního řádu. Za nepřiléhavou označil argumentaci okresního soudu, že matka část prostředků poškozených využila pro zajištění jejich potřeb, což podle okresního soudu odůvodnilo odkázání poškozených stěžovatelek na občanskoprávní řízení. Krajský soud uvedl, že šlo o prostředky poškozených a základní potřeby poškozených (např. zajištění výživy či vybavení bydlení) měla zajišťovat matka ze svých prostředků jako součást své zákonné vyživovací povinnosti, a nikoliv z prostředků náležejících poškozeným stěžovatelkám. Matce nezletilých však nebylo možné uložit povinnost k náhradě škody v adhezním řízení, a to z důvodu jejího úpadku. V ústavní stížnosti stěžovatelky uvedly, že o jejich nároku na náhradu škody měly soudy rozhodnout již v trestním (adhezním) řízení. Mají za to, že se ocitly v právní pasti.
Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Lucie Dolanská Bányaiová) ústavní stížnosti stěžovatelek (zčásti) vyhověl a rozsudek krajského soudu zrušil.
V rovině výkladu a použití podústavního práva krajskému soudu nebylo co vytknout. Základním procesním předpisem pro postup trestních soudů je sice trestní řád; nicméně v určitých specifických situacích jsou tyto soudy povinny vzít v potaz též zvláštní procesní úpravu obsaženou v jiných předpisech, v tomto případě v insolvenčním zákoně. Krajský soud tak správně dovodil, že v adhezním řízení nemůže matce uložit povinnost k náhradě škody a nezbývá mu, než poškozené stěžovatelky odkázat na civilní řízení. Ačkoliv je stěžovatelkám nadále zachována možnost uplatnit jejich nárok i v případě splnění oddlužení a osvobození matky od placení pohledávek, Ústavní soud měl za to, že takto koncipovaný výsledek řízení neodpovídá ústavnímu požadavku na nalézání spravedlivého řešení každého konkrétního případu.
Obecné soudy musí nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat ke spravedlivému výsledku. Povinností obecného soudu je předcházet sekundární (či až terciární) viktimizaci obětí trestných činů, což může učinit i tím, že sám v adhezním řízení rozhodne o přiznání nároku, který pak oběť již nemusí uplatňovat v občanskoprávním řízení. S tím souvisí i požadavek zohlednění nejlepšího zájmu dítěte v řízeních, která se jej přímo či nepřímo dotýkají. V civilním řízení, na něž obecné děti soudy odkázaly, by poškozené stěžovatelky musely znovu prokazovat oprávněnost svého nároku. To pro ně může znamenat i opětovnou konfrontaci s nepříjemnými zážitky z doby, kdy se staly obětí trestného činu. Uplatnění nároku v civilním řízení prostřednictvím žaloby směřující proti vlastní matce by pro stěžovatelky mohlo být značně traumatizující, v důsledku zážitku spojeného s opakovaným prožíváním toho, čeho se na nich dopustil vlastní rodič. To jistě není v jejich nejlepším zájmu.
Na konkrétní a velmi specifickou situaci stěžovatelek insolvenční zákon ani trestní řád nepamatují. Stěžovatelky jsou nezletilé a nemohou samy vystupovat v řízení ať již trestním či insolvenčním. Jejich otec v dané době vykonával trest odnětí svobody. Z veřejně dostupných informací v insolvenčním rejstříku vyplývá, že stěžovatelky nebyly v návrhu na oddlužení uvedeny jako dlužnice své matky, nebyl jim ustanoven opatrovník a svou pohledávku nepřihlásily. Do doby, než byl stěžovatelkám v trestním řízení ustanoven opatrovník, nebyl nikdo, kdo by jejich zájmy účinně v insolvenčním řízení hájil. Stěžovatelkám tak byla upřena možnost (včas) přihlásit svou nemalou pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek jejich matky, a tím získat možnost alespoň částečného průběžného uspokojování jejich nároku společně s dalšími věřiteli v jejím oddlužení. Oproti ostatním věřitelům jejich matky jsou stěžovatelky znevýhodněny, svou pohledávku budou nuceny vymáhat v civilním řízení později, poté co jiní věřitelé již došli alespoň částečného uspokojení.
Okolnosti nyní posuzovaného případu jsou zcela svébytné. Pachatelkou trestného činu je matka stěžovatelek, jejich otec v průběhu nyní posuzovaného řízení vykonával trest odnětí svobody, matka zpronevěřila peněžní prostředky vlastních nezletilých dětí získané (opětovně) za zcela mimořádných okolností (náhrada nemajetkové újmy způsobené úmrtím babičky stěžovatelek při vlakové nehodě). Stěžovatelkami uplatněný nárok na náhradu škody byl konkrétní a přesně vyčíslený. Krajský soud ostatně sám zhodnotil, že věc nevyžadovala žádné další dokazování, které by mohlo podstatně protáhnout trestní řízení a vypořádal se uspokojivě i s argumentací, že část zpronevěřených prostředků matka použila ve prospěch stěžovatelek.
Stěžovatelky „propadly sítem“ speciální právní úpravy a výsledek je pro ně v důsledku toho extrémně nespravedlivý. Mimořádné okolnosti kauzy dětí, které se na Ústavní soud obrátily, plně odůvodňují postup, který dostojí ústavnímu požadavku nalézání spravedlivého řešení každého konkrétního případu. Krajský soud měl tyto okolnosti vzít v potaz a vyvodit z nich závěr, který by mu umožnil překonat omezení plynoucí ze striktní aplikace trestního řádu a insolvenčního zákona.
Ačkoliv nové rozhodnutí krajského soudu nemůže mít účinky v insolvenčním řízení, po jeho skončení však bude moci být exekučním titulem. Takové rozhodnutí nezasáhne do probíhajícího insolvenčního řízení a současně v budoucnu zabrání dalším psychicky mimořádně zatěžujícím zkušenostem stěžovatelek spojeným s vymáháním nároku v civilním řízení.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/25 je dostupný 
zde (247 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu