Ústavní soud PV 27/25
Obvodní soud zprostil vedlejší účastnici obžaloby za přečin pomluvy, jelikož nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byla stíhána. Skutek měl spočívat v tom, že vedlejší účastnice v přítomnosti tří dalších osob údajně opakovaně sdělila, že stěžovatel byl vyhoštěn z Anglie, a následně i z Belgie, za týrání zvířat. Proti rozsudku obvodního soudu podala odvolání státní zástupkyně v neprospěch vedlejší účastnice. Městský soud odvolání zamítl, jelikož shledal, že není důvodné a plně se ztotožnil se závěry okresního soudu. Městský soud uvedl, že pokud o vině vedlejší účastnice svědčí pouze jeden důkaz (svědecká výpověď), musí se jednat o důkaz konzistentní a v souladu s ostatními podpůrnými důkazy. Svědecká výpověď však takových kvalit nedosahovala. V řízení nebyla ani prokázána ani vyvrácena pravdivost údajně proneseného tvrzení. Nad rámec městský soud zdůraznil, že i kdyby bylo jednoznačně podloženo, že uvedený skutek vedlejší účastnice spáchala a takové tvrzení nebylo pravdivé, bylo by namístě jí zprostit obžaloby, neboť uvedený skutek by nebyl trestným činem vzhledem k respektování zásady subsidiarity trestní represe. Na nahrávce z veřejného zasedání je zachycena část jednání, ve které soudkyně městského soudu zmocněnkyni stěžovatele sdělila, že nemá právo se vyjádřit, s odůvodněním, že se nenachází v hlavním líčení a stěžovatel neuplatnil nárok v adhezním řízení. Z pořízeného audiozáznamu plyne, že k dotazu zmocněnkyně, zdali se může v závěru jednání vyjádřit, bylo předsedkyní senátu městského soudu sděleno, že vůči poškozenému (stěžovateli) „nebylo vůbec rozhodnuto“, a proto nemá žádná procesní práva a může se maximálně připojit k vyjádření státního zástupce, ale nemůže vést závěrečnou řeč.
Stěžovatel namítal, že mu nebylo městským soudem umožněno uplatnit jakákoliv procesní práva poškozeného v průběhu veřejného zasedání o odvolání a dodává, že byl poučen, že mu žádná taková procesní práva nenáleží, zaprvé proto, že se nenachází v hlavním líčení a zadruhé proto, že neuplatil nárok v adhezním řízení. Stěžovatel uvedl, že v tomto důsledku mu bylo odepřeno i právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.
První senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Ronovská) dospěl k závěru, že trestní soud svým postupem, kterým neumožnil stěžovateli, jako poškozenému v trestním řízení, vyjádřit se k věci v závěru veřejného zasedání o odvolání, porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a právo vyjádřit se k věci. Z toho důvodu ústavní stížnosti vyhověl a vyslovil porušení stěžovatelových základních práv a svobod. Současně s ohledem na princip právní jistoty a skutečnost, že postup městského soudu, kterým došlo k porušení základních práv stěžovatele, se do napadeného rozhodnutí nijak nepromítl, byl zamítnut jeho návrh na zrušení napadeného usnesení městského soudu.
Právní věta:
Pokud trestní soud v rámci veřejného zasedání o odvolání neumožní poškozenému plně se vyjádřit k věci v rozporu s výslovným zněním § 43 odst. 1 trestního řádu (ve spojení s § 235 odst. 3 a § 238 trestního řádu), poruší právo poškozeného vyjádřit se k věci ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
Nález sp. zn. I. ÚS 813/25 včetně odlišného stanoviska soudkyně Dity Řepkové je dostupný 
zde (878 KB, PDF).