Ústavní soud, PV 1/2026
Stěžovateli byl v roce 2013 uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 14 let a dále trest vyhoštění na dobu neurčitou. Konečná realizace trestu vyhoštění byla stanovena na 18. 1. 2025 v 10:00 hod. Den před tímto datem podal stěžovatel na krajský soud žádost o odklad výkonu trestu vyhoštění. Týž den krajský soud rozhodl, že se žádost stěžovatele zamítá, s odůvodněním, že k ní byly připojeny přílohy bez překladu, na jedné z příloh bylo podací razítko Ministerstva vnitra s datem 17. 1. 2025, v žádosti bylo poukazováno, že se jedná o žádost o udělení mezinárodní ochrany. S ohledem na absenci překladu dle krajského soudu nebylo možné obsah přílohy posoudit. Krajský soud si vyžádal zprávu od Ministerstva vnitra, zda stěžovatel skutečně podal žádost o mezinárodní ochranu, zda se jednalo o žádost prvou či opakovanou a případně jak bylo o žádostech rozhodováno. Do doby rozhodnutí soudu však tyto informace neobdržel. S ohledem na tyto okolnosti posoudil krajský soud jako předběžnou otázku, zda se skutečně jedná o žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu zákona o azylu. Dospěl k závěru, že i kdyby podání doložené k žádosti o odklad výkonu trestu vyhoštění bylo skutečně uplatněno u Ministerstva vnitra, nesplňuje stěžovatel podmínky pro žádost o udělení mezinárodní ochrany, neboť bylo podáno v době probíhajícího výkonu trestu vyhoštění. Rovněž nelze dle krajského soudu odhlédnout od skutečnosti, že žádost o odklad výkonu trestu vyhoštění spolu se snahou získat mezinárodní ochranu je zřejmě ryze účelová. Následně ve věci rozhodoval vrchní soud, který stížnost stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu zamítl a konstatoval, že žádost o mezinárodní ochranu nemohla být myšlena vážně a byla zcela účelová. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Soudy podle něj v rozporu se zákonem nerozhodly o odkladu výkonu trestu vyhoštění přesto, že stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany.
První senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Dita Řepková) ústavní stížnosti vyhověl a konstatoval, že usneseními vrchního a krajského soudu byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Vzhledem k tomu, že již došlo k výkonu trestu vyhoštění stěžovatele, se Ústavní soud mohl omezit pouze na tzv. akademický výrok o porušení základních práv stěžovatele, neboť toto v době, kdy Ústavní soud ústavní stížnost obdržel, již nebylo možno napravit zrušením rozhodnutí obecných soudů. Nálezem však není dotčena a nemůže být zpochybněna zákonnost samotného trestu vyhoštění uloženého stěžovateli.
Právní věta:
Orgánem oprávněným posoudit, zda se v případě podané žádosti jedná o žádost o udělení mezinárodní ochrany dle zákona o azylu, je Ministerstvo vnitra. Pokud podanou žádost posoudí v rámci trestního řízení soud jako předběžnou otázku, dopustí se tím porušení zásady zákonnosti a zákazu libovůle dle čl. 2 odst. 2 Listiny.
Podmínku „při výkonu trestu vyhoštění“ ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o azylu nelze vykládat tak, že se jedná o časový okamžik následující ihned po nařízení výkonu trestu vyhoštění coby úkonu soudu v rámci tzv. porozsudkové agendy. Rozhodující skutečností je faktický výkon trestu vyhoštění, tj. jeho realizace.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1453/25 je dostupný 
zde (317 KB, PDF).