Ústavní soud, TZ 61/2026
Stěžovatelka (advokátka) zastupovala jako zmocněnkyně poškozenou - zvlášť zranitelnou oběť - v trestním řízení vedeném proti obviněnému pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí. Obviněný zaplatil ještě před vyhlášením rozsudku na náhradě nemajetkové újmy poškozené dobrovolně 150 000 Kč, což soud aproboval jako adekvátní částku. Ve výroku rozsudku pak byla poškozená odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech civilních, aby neobdržela duplicitní vymahatelný nárok. Trestní soudy při rozhodování o odměně a náhradě hotových výdajů vycházely ze skutečnosti z toho, že poškozená byla odkázána na civilní řízení, nebyla jí v řízení přiznána žádná částka, a proto. pro stanovení výše odměny a náhrady hotových výdajů zmocněnkyně je při použil § 10 odst. 5 advokátního tarifu činí tarifní hodnota jednoho úkonu právní služby 10 000 Kč. Takový postup však podle Ústavního soudu vykazuje znaky přepjatého formalismu, zasahuje do ústavně zaručených práv stěžovatelky a popírá samotný smysl adhezního řízení.
Okresní soud Praha-Východ rozhodl o návrhu stěžovatelky jako zmocněnkyně poškozené na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů v trestní věci vedené proti odsouzenému pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí. Stěžovatelka přitom vycházela z tarifní hodnoty odpovídající částce 150 000 Kč, kterou obviněný ještě před vynesením rozsudku dobrovolně poškozené zaplatil jako náhradu nemajetkové újmy. Okresní soud přiznal stěžovatelce odměnu a náhradu hotových výdajů toliko ve výši 54 842 Kč. Vzhledem k tomu, že poškozená byla s nárokem na náhradu nemajetkové újmy rozsudkem v trestním řízení odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, vycházel okresní soud z mimosmluvní odměny ve výši 1 500 Kč za úkony učiněné do 31. 12. 2024 a z odměny 4 100 Kč za úkony učiněné po 1. 1. 2025. Stížnost stěžovatelky Krajský soud v Praze zamítl. V odůvodnění zdůraznil, že podle § 10 odst. 5 advokátního tarifu se tarifní hodnota odvíjela od částky, která byla poškozenému v trestním řízení peněžitě přisouzena; nebyla-li přisouzena částka převyšující 10 000 Kč, činí tarifní hodnota právě tuto částku. Obdobné pravidlo platí i pro úkony učiněné po 1. 1. 2025. Krajský soud rovněž poukázal na to, že rozsudkem v trestním řízení nebyla poškozené přiznána žádná peněžitá částka, nýbrž byla odkázána na občanskoprávní řízení, a proto nelze vycházet z částky 150 000 Kč, kterou jí odsouzený uhradil dobrovolně.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že obecné soudy nesprávně stanovily tarifní hodnotu pro výpočet mimosmluvní odměny, neboť přehlédly, že poškozená dosáhla v adhezním řízení faktického úspěchu – odsouzený jí za přispění stěžovatelky dobrovolně uhradil částku 150 000 Kč, kterou sám okresní soud v trestním rozsudku označil za odpovídající. Dále poukázala na to, že upírání spravedlivé odměny advokátce jako zmocněnkyni zvlášť zranitelné oběti odrazuje advokáty od zastupování takových osob a přispívá k sekundární viktimizaci zvlášť zranitelných osob.
IV. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Lucie Dolanská Bányaiová) dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná a zrušil usnesení okresního i krajského soudu.
Ústavní soud v odůvodnění uvedl, že rozhodování o nákladech řízení, včetně odměny zmocněnce poškozeného v adhezním řízení, je nedílnou součástí práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Smyslem a účelem adhezního řízení je dosažení co nejrychlejšího odškodnění poškozeného a zabránění jeho sekundární viktimizaci (blíže viz rovněž nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 405/24 a IV. ÚS 2245/24).
Dojde-li k uspokojení nároku poškozeného na základě dohody s obviněným ještě v průběhu trestního řízení, jde o materiální úspěch poškozeného, a to i v případě, že je dohodnutá částka nižší než původně uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy. Je projevem ústavně neakceptovatelného přepjatého formalismu, jestliže obecné soudy při určování výše odměny zmocněnce vycházejí výlučně z doslovného výkladu § 10 odst. 5 advokátního tarifu a zohlední pouze částku formálně pravomocně přisouzenou soudem.
K tomu došlo právě v tomto případě. Postup zvolený obecnými soudy přitom vede k absurdní ústavně nepřijatelné situaci. Pokud advokát – zmocněnec poškozeného dosáhne toho, že obviněný zvlášť zranitelné oběti uhradí ještě před rozhodnutím soudu přiměřenou náhradu újmy, obdrží za takto vykonanou činnost jen zlomek odměny oproti situaci, kdy soud musí v adhezním řízení o nároku pro poškozeného sám rozhodnout. Moderní trestní právo přitom záměrně motivuje obviněného k tomu, aby s poškozeným uzavřel dohodu a újmu mu dobrovolně nahradil ještě před vynesením rozsudku. Pro obviněného je takový postup vysoce motivující – mimosoudní dohodou zpravidla dosáhne kompromisního snížení požadované částky a především tím projevuje snahu odčinit následky trestného činu, což může být zásadní polehčující okolností při ukládání trestu. Zároveň je při uzavření dohody oběť rychleji odškodněna. Výklad a aplikace advokátního tarifu, který v této věci zvolily obecné soudy, směřuje proti principům ochrany poškozených a proti jejich efektivnímu zastoupení v trestním řízení. Zatímco obviněný i poškozená jsou k dohodě motivováni, zmocněnkyně poškozené je za dosažení tohoto ideálního a právem preferovaného stavu de facto finančně sankcionována.
Případ se nyní vrací k Okresnímu soudu Praha-Východ, který bude o návrhu stěžovatelky na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů znovu rozhodovat. Při svém dalším rozhodování bude vázán právním názorem, vysloveným v tomto nálezu.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 666/26 je dostupný 
zde (182 KB, PDF).
Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu