Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Odškodnění za pracovní úraz ve světle principu rovnosti

Ústavní soud, Brno, TZ 80/2021

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a usnesení Nejvyššího soudu, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na rovnost podle čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 7 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel, který pracoval jako zedník, utrpěl v srpnu roku 2014 jako spolujezdec řidiče v automobilu svého zaměstnavatele (v řízení před obecnými soudy žalovaný, v řízení před Ústavním soudě vedlejší účastník) vážný úraz při dopravní autonehodě. Stěžovatel trpí trvalými následky a od srpna 2015 je v invalidním důchodu s poklesem pracovní schopnosti o 35 %.

Stěžovatel mimosoudně uplatnil nárok na bolestné podle § 2927 občanského zákoníku na základě tvrzené objektivní odpovědnosti zaměstnavatele jakožto provozovatele motorového vozidla. Pojišťovna zaměstnavatele však hodnotila újmu na zdraví stěžovatele jako pracovní úraz a stěžovateli bylo nakonec z titulu zákonného pojištění odpovědnosti za pracovní úraz na náhradě za ztížení společenského uplatnění vyplaceno 250 000 Kč. Stěžovatel se závěrem, že daná újma na zdraví má být kvalifikována jako pracovní úraz, nesouhlasil. Nechal si vypracovat revizní znalecký posudek, který určil výši náhrady za ztížení společenského uplatnění na částku 712 178 Kč, a to na základě Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Po zaměstnavateli tedy požadoval dále nad rámec již vyplacené částky 462 718 Kč. Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel na tento požadavek nereflektoval, snažil se stěžovatel částku získat v řízení před obecnými soudy. Ani v tomto ohledu však nebyl úspěšný. Obecné soudy jeho žalobě nevyhověly, když dospěly k závěru, že újma na zdraví byla pracovním úrazem a stěžovatel má tedy nárok pouze na náhradu ztížení společenského uplatnění v pracovněprávním režimu ve smyslu § 372 zákoníku práce. Výši této náhrady stanovily podle Nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů, a to ve výši 175 000 Kč – jinými slovy stěžovateli se podle názoru soudů od pojišťovny již dříve dostalo plné náhrady. Metodiku Nejvyššího soudu nebylo možno podle názoru obecných soudů aplikovat, neboť to je možno učinit pouze v občanskoprávních vztazích. Návrhu stěžovatele na zvýšení odškodnění postupem podle § 388 zákoníku práce na částku, které by bylo dosaženo, pokud by kalkulace byla provedena právě postupem podle metodiky, nebylo vyhověno, neboť pro tento postup nebyly shledány žádné výjimečné důvody hodné zvláštního zřetele.

Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítal, že jsou důsledky duality odškodňování ztížení společenského uplatnění v podobě, v jaké je aplikována současnou českou soudní praxí na základě nařízení vlády č. 276/2015 Sb., neústavní, neboť tím, že je obecnými soudy výslovně aprobovaná možnost poskytnutí výrazně nižšího odškodnění fyzické osobě – zaměstnanci, která utrpěla pracovní úraz, oproti odškodnění u ostatních fyzických osob, jejich pro věc rozhodné poměry jsou obdobné a jejichž společenské uplatnění je zasaženo srovnatelně, je porušován ústavně zakotvený princip rovnosti v právech. Zdraví je dle stěžovatele stejnou hodnotou u každého člověka.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Pokud účastník, který v důsledku pracovního úrazu utrpěl ztížení společenského uplatnění, v řízení prokáže, že by mu při posouzení věci dle obecné občanskoprávní úpravy (§ 2958 občanského zákoníku) náleželo odškodnění ztížení společenského uplatnění v částce vyšší, než by mu jinak náleželo na základě kalkulace provedené dle vládního nařízení č. 276/2015 Sb., vyžadují principy rovnosti a plného odškodnění zásahu do nedotknutelnosti osoby při poškození zdraví takový ústavně konformní výklad § 372 a 388 zákoníku práce ve znění k 31. prosinci 2014 (aktuálně § 271c a 271s zákoníku práce), dle kterého se účastníkovi dostane tohoto odškodnění alespoň na úrovni, které by se jinému poškozenému dostalo v občanskoprávním vztahu za okolností obdobných věci účastníka, a to bez toho, aby byl účastník povinen tvrdit a prokazovat okolnosti v jeho poměrech, které by z jeho věci činily výjimečný případ dle § 388 zákoníku práce; v takovém případě je obecný soud postupem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy povinen neaplikovat nařízení vlády č. 276/2015 Sb., které je podzákonným právním předpisem, a konkrétní výši náhrady určit s přihlédnutím ke všem individuálním okolnostem případu způsobem obdobným v občanskoprávních vztazích.

Věc se nyní vrací k Okresnímu soudu ve Strakonicích, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.

 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2925/20 je dostupný  zde (285 KB, PDF).

 

Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu