Ústavní soud, TZ 67/2026
Obvodní soud tím, že doposud nerozhodl o stěžovatelčině návrhu na výkon rozsudku o svěření nezletilé do péče stěžovatelky, porušil její základní právo na soudní ochranu a na projednání věci bez zbytečných průtahů. Městský soud neidentifikoval, že se obvodní soud dopouští neústavního průtahu v řízení a neurčil mu lhůtu k rozhodnutí – podle Ústavního soudu tím rovněž porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní soud nyní obvodnímu soudu uložil, aby ve věci stěžovatelčina návrhu na výkon rozsudku v průtazích nepokračoval a rozhodl o něm.
Stěžovatelka neviděla svou nezletilou dceru od ledna 2026, přestože byla nezletilá pravomocným rozsudkem z roku 2022 svěřena do její péče. O dceru pečovala do května 2025, kdy fakticky převzal péči otec, a to z důvodů hospitalizace a léčebného pobytu stěžovatelky. V mezidobí podal otec návrh na svěření nezletilé do své péče a řízení dosud neskončilo. Po ukončení léčby otec stěžovatelce nezletilou zpět do péče nepředal a ani nedodržoval ústní dohodu uzavřenou v rámci soudního řízení, ve které se rodiče dohodli na úpravě styku po dobu trvání soudního řízení (z prosince 2025). V únoru 2026 se stěžovatelka pokusila s otcem nezletilé dohodnout na úpravě péče o nezletilou, avšak neúspěšně.
V březnu 2026, s odkazem na skutečnost, že otec dobrovolně neplní pravomocný a vykonatelný rozsudek o svěření nezletilé do péče stěžovatelky (z roku 2022), stěžovatelka navrhla, aby otce obvodní soud vyzval k dobrovolnému splnění povinnosti a předání nezletilé do její péče, pod pohrůžkou ukládání donucovacích pokut, případně odnětí nezletilé.
V květnu 2026 podala stěžovatelka stížnost na průtahy v řízení a návrh na uložení lhůty obvodnímu soudu k rozhodnutí o jejím návrhu na výkon rozsudku a k vydání rozhodnutí ve věci samé (tj. ve věci návrhu otce na úpravu péče o nezletilou ze září loňského roku). Městský soud usnesením její návrh zamítl. Konstatoval, že je na příslušném soudu, jakým bezprůtahovým způsobem vede řízení a jaké důkazy provede. Ve vztahu ke stěžovatelčině návrhu na výkon rozhodnutí uvedl, že sice od jeho podání již uběhly téměř tři měsíce, obvodní soud však vysvětlil, že z průběhu dosavadního dokazování vyhodnotil osobnost stěžovatelky jako možné riziko pro nezletilou. Stěžovatelka tak neuspěla ani se stížností na průtahy. V červenci 2026 stěžovatelka podala návrh na vydání prozatímního rozhodnutí, aby se s otcem nezletilé střídali v péči po týdnu. Soud jej však zamítl s odůvodněním, že z probíhajícího řízení nemá za prokázané, že by stěžovatelka byla v současné době schopna řádně a samostatně o nezletilou pečovat.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala především to, že obvodní soud nerozhodl o jejím návrhu na výkon rozsudku ani kladně, ani záporně, a tím ji zbavil možnosti další obrany opravným prostředkem a aproboval stav, kdy otec pravomocný rozsudek beztrestně maří. Každý měsíc nečinnosti soudu podle ní prohlubuje odcizení nezletilé od stěžovatelky a fakticky předurčuje výsledek řízení ve prospěch rodiče, který protiprávní stav nastolil.
První senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Ronovská) stížnosti stěžovatelky (zčásti) vyhověl. Napadeným usnesením městského soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na uložení lhůty obvodnímu soudu k rozhodnutí ve věci jejího návrhu na výkon rozsudku, došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu a na projednání věci bez zbytečných průtahů. Obvodnímu soudu pro Prahu 6 nyní Ústavní soud uložil, aby nepokračoval v průtazích v řízení o návrhu na výkon rozhodnutí z března 2026 a aby o tomto návrhu neprodleně rozhodl.
Ve skutkové složité kauze bylo k Ústavnímu soudu podáno více návrhů, z nichž některé byly vyčleněny k samostatnému projednání a bude o nich teprve rozhodováno. Ústavní soud nyní posuzoval zejména průtahy v řízení o návrhu na výkon rozhodnutí, kterým byla nezletilá svěřena do péče stěžovatelky.
Ze spisu obvodního soudu a z vyjádření soudkyně obvodního soudu je zřejmé, že obvodní soud na stěžovatelčin návrh na výkon rozsudku nijak nereagoval. Nic nenasvědčuje tomu, že by činil jakékoliv úkony směřující k rozhodnutí o jejím návrhu, pouze se při jednání dne 17. 3. 2026 ujistil, že kolizní opatrovník i otec návrh na výkon rozsudku obdrželi. Svůj postup odůvodnil až ve svém vyjádření v řízení před městským soudem o stěžovatelčině návrhu na určení lhůty tak, že stěžovatelka může pro nezletilou představovat riziko. Tato obava je zdůrazněna i ve vyjádření k ústavní stížnosti.
Ústavní soud nevylučuje, že by obvodní soud mohl při zkoumání podmínek pro nařízení výkonu rozsudku a po zhodnocení aktuální situace účastníků řízení dospět k závěru o tzv. změně poměrů (§ 909 občanského zákoníku). Ani v takovém případě by ho však toto případné zjištění neopravňovalo k nečinnosti, ke které se v posuzovaném případě uchýlil. Tím, že na stěžovatelčin návrh nijak nereagoval a nerozhodl o něm zákonem stanoveným způsobem, odepřel jí možnost využít procesních prostředků k ochraně jejích práv.
I v případě procesních návrhů by mělo platit obecné pravidlo, že neupraví-li zákon jinak, o každém návrhu je třeba (výslovně) rozhodnout. Byť každé „nerozhodnutí“ o procesním návrhu nepředstavuje neústavnost, v případě stěžovatelky jde o zásadní procesní prostředek obrany za situace, kdy byla její nezletilá dcera rozsudkem svěřena do péče matky, avšak fakticky se nachází v péči otce a stěžovatelka s ní nemá žádný kontakt. Obvodní soud pochybil, když o návrhu za takové situace nerozhodl. Obranu před průtahy stěžovatelce nezajistil ani městský soud. Za dané situace představuje nečinnost soudu z pohledu práv účastníků (a především nezletilé) zcela nežádoucí stav. Každým dnem nejistoty, zda a jak bude o návrhu na výkon rozhodnuto, se tento nežádoucí stav prohlubuje.
Ústavní soud také připomněl, že novelou občanského zákoníku byl § 502 zákona o zvláštních řízeních soudních byl doplněn o pátý odstavec, který ukládá soudu povinnost rozhodnout o nařízení výkonu rozhodnutí bezodkladně, zpravidla nejpozději do dvou měsíců od zahájení řízení. Stanovení poměrně krátké (pořádkové) lhůty má zabránit tomu, aby o návrzích na nařízení výkonu rozhodnutí bylo rozhodováno s velkým časovým odstupem, jak se v praxi někdy děje a jak se stalo i v tomto případě.
Ústavní soud naopak neshledal, že by se obvodní soud dopouštěl průtahů ve věci samé (v celém opatrovnickém sporu). V této části proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Tímto nálezem Ústavní soud uložil obvodnímu soudu, aby ve věci stěžovatelčina návrhu na výkon rozhodnutí již v průtazích nepokračoval. To znamená, že o návrhu na výkon rozsudku o svěření nezletilé do péče stěžovatelky by mělo být v přiměřené lhůtě rozhodnuto.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1940/26 je dostupný 
zde (219 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu