Ústavní soud TZ 66/25
Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se po státu domáhá odškodnění za újmu způsobenou trojnásobným odložením trestní věci, týkající se jejího zneužívání. Ústavní soud řešil otázku, kdy začíná běžet subjektivní promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu újmy podle zákona o odpovědnosti státu za škodu. Dospěl k závěru, že začne běžet nejdříve okamžikem, kdy porušení práva na účinné vyšetřování s konečnou platností posoudí orgány, které jsou k takovému hodnocení primárně pověřeny.
Na základě trestního oznámení začala v květnu 2014 Policie ČR vyšetřovat sexuální zneužívání stěžovatelky, kterého se měl vůči ní mezi roky 2002–2014 (kdy jí bylo 17 až 30 let) dopustit kněz římskokatolické církve. Policie věc třikrát odložila (naposledy v roce 2017) s tím, že jednání podezřelého nenaplnilo skutkovou podstatu znásilnění. Stěžovatelka následně v listopadu 2020 podala podnět k městskému státnímu zastupitelství (MSZ) k výkonu dohledu nad činností policie a obvodního státního zastupitelství (OSZ). Jednání kněze podle MSZ naplňovalo znaky trestného činu sexuálního nátlaku, nicméně uzavřelo, že věc nebude vrácena OSZ, jelikož pětiletá promlčecí doba stanovená u trestného činu sexuálního nátlaku již uplynula. Ústavní soud následnou ústavní stížnost stěžovatelky odmítl. V trestní linii řízení však dal v prosinci 2024 stěžovatelce zapravdu Evropský soud pro lidská práva (ESLP), který dospěl k závěru, že ČR porušila své povinnosti plynoucí z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle ESLP české orgány při výkladu trestněprávních norem řádně nezohlednily stěžovatelčinu zranitelnost, psychický stav, průběh vztahu s knězem a její závislost na něm. ESLP uložil ČR povinnost nahradit stěžovatelce nemajetkovou újmu ve výši 25 000 EUR. V červnu 2025 podala stěžovatelka Ústavnímu soudu návrh na obnovu řízení, který je veden pod sp. zn. Pl. ÚS 27/25, o němž nebylo doposud rozhodnuto.
Stěžovatelka v mezidobí iniciovala kompenzačním řízení. V roce 2022 podala stěžovatelka u Ministerstva spravedlnosti návrh na náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč, která jí měla být způsobena trojnásobným odložením trestní věci. Ministerstvo její žádosti nevyhovělo. Stěžovatelka proto podala u obvodního soudu proti státu žalobu o zaplacení 500 000 Kč. Nalézací soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu. Na rozdíl od nalézacího soudu ale dospěl k závěru, že policejní orgán porušil právo stěžovatelky na účinné vyšetřování, a proto byl jeho úřední postup nesprávný. Přesto podle odvolacího soudu nebylo možné žalobě vyhovět z důvodu promlčení práva. Nejvyšší soud v následném odmítacím usnesení odkázal na svoje rozsudky, podle nichž se poškozený o újmě vzniklé porušením práva na účinné vyšetřování dozví ve chvíli, kdy je věc odložena, protože tímto okamžikem získá vědomost, že vyšetřování již dál probíhat nebude. Není rozhodné, kdy je mu v rámci dohledové, nikoliv instančně rozhodovací činnosti nadřízených orgánů sděleno, že úřední postup byl nesprávný. Stěžovatelka se proto obrátila na Ústavní soud.
Druhý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl. Napadenými rozhodnutí obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelky na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci podle článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a proto tato rozhodnutí zrušil.
Každý má právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem státního orgánu. Z pohledu ústavnosti není podstatné, podle kterého konkrétního odpovědnostního titulu je vadný postup státu kompenzován, ale pouze to, aby poškozenému byla poskytnuta účinná náhrada způsobené újmy. Rozlišení mezi jednotlivými odpovědnostními tituly má však význam v procesní rovině. V případě práva na účinné vyšetřování je při jeho porušení odpovědnostním titulem nezákonné rozhodnutí – konkrétně usnesení o odložení trestní věci, případně rozhodnutí dozorového státního zastupitelství nebo vyřízení podnětu dohledovým státním zastupitelstvím.
Podle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu za škodu se právo na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Obecné soudy založily svůj závěr o promlčení stěžovatelčina práva na náhradu újmy na tom, že promlčecí lhůta počala běžet od doručení (posledního) usnesení o odložení věci. Pravomocně tak dospěly k závěru o opožděnosti uplatnění jejího nároku, přestože doposud nebylo rozhodnuto o všech prostředcích, jimiž je možné postup orgánů činných v trestním řízení přezkoumat, a případně jej zvrátit.
Závěr o promlčení stěžovatelčina práva na náhradu újmy je podle Ústavního soudu chybný. Poškození totiž mohou vlastní procesní aktivitou dosáhnout přezkumu usnesení o odložení věci pro porušení práva na účinné vyšetřování, jak ze strany orgánů činných v trestním řízení, tak Ústavním soudem, který jej může i zrušit (a to v tradičním, či obnoveném řízení po zásahu ESLP, jako tomu bylo v případě stěžovatelky). Nelze proto počátek běhu promlčecí lhůty vázat na okamžik doručení usnesení o odložení věci ani na případné doručení rozhodnutí dozorového státního zástupce o zamítnutí stížnosti proti němu.
Subjektivní promlčecí lhůta nezačne běžet dříve, než je porušení práva na účinné vyšetřování s konečnou platností posouzeno orgány, které jsou k takovému hodnocení primárně pověřeny. Přijetí opačného závěru, dosud zastávaného Nejvyšším soudem, by poškozené nutilo po odložení trestní věci vést souběžně dvě procesní linie: Civilní spor o náhradu újmy a vedle toho také přezkum v rámci dohledové činnosti státního zastupitelství, Ústavního soudu a případně ESLP. Takový postup je neefektivní, nehospodárný a odporuje smyslu procesního systému.
Řešení přijaté Ústavním soudem předchází obecně nežádoucí situaci, v níž by podle civilních soudů v konkrétním trestním řízení právo na účinné vyšetřování porušeno nebylo, a později by jiné orgány (například Ústavní soud) shledaly v trestní linii opak, což je problematické především z hlediska rozložení kompetencí. Posouzení splnění požadavků na účinné vyšetřování náleží primárně orgánům oprávněným přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení, nikoli civilním soudům, které rozhodují o nárocích na náhradu újmy podle zákona o odpovědnosti státu za škodu.
V případě stěžovatelky je nutné vyčkat do doby, než Ústavní soud rozhodne o návrhu na obnovu řízení, který vede pod sp. zn. Pl. ÚS 27/25. Výsledek tohoto a případného obnoveného řízení nelze nyní předjímat. Teprve po jeho rozhodnutí bude jasné, v jakém rozsahu bylo právo stěžovatelky na účinné vyšetřování porušeno a jak se věc dále procesně vyvine. Až tehdy může lhůta pro uplatnění nároku na náhradu újmy začít běžet. Skutečnost, že ESLP již stěžovatelce přiznal náhradu nemajetkové újmy za porušení práva na účinné vyšetřování, neznamená, že nárok uplatněný v civilním řízení je nepřípustný. Již poskytnutá náhrada však může být zohledněna při stanovení výše případného zadostiučinění v tomto (či jiném) řízení, neboť jde o porušení téhož základního práva.
Za současného stavu je proto závěr o opožděnosti uplatněného nároku předčasný. Subjektivní lhůta k uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené porušením práva na účinné vyšetřování ještě stěžovatelce nezačala běžet, a tudíž žaloba nemůže být v dalším řízení před obecnými soudy zamítnuta z tohoto důvodu.
Text nálezu sp. zn. II. ÚS 424/25 je dostupný 
zde (1.0 MB, PDF).
Stručné shrnutí nálezu – formou otázek a odpovědí – je dostupné zde (408 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu