Ústavní soud, Brno, TZ 39/2021

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jiří Zemánek) zamítl ústavní stížnost obchodní společnosti KERAIN, a. s., neboť neshledal, že by rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní práva stěžovatelky.

V řízení před obecnými soudy se Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou (v tomto řízení první vedlejší účastník) domáhal prostřednictvím žaloby podle § 18 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, určení vlastnictví  pozemku, který byl jeho historickým majetkem. Pozemek na stát přešel bez náhrady v roce 1954 podle § 1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, v roce 1961 se stal součástí majetku národního podniku v Braňanech (Severočeský hnědouhelný revír, důl Maxim Gorkij) a posléze v roce 1986 došlo k převodu správy národního majetku na státní podnik Severočeské keramické závody Most. Po Listopadu 1989 byl předmětný pozemek společně s dalším majetkem státního podniku vyjmut a převeden na Fond národního majetku České republiky na základě schváleného privatizačního projektu. Vlastníkem pozemku byla zapsána obchodní společnost Keramost, a.s. jako právní předchůdkyně stěžovatelky.

Obecné soudy v řízení určily, že vlastníkem předmětného pozemku je Česká republika. Dospěly přitom k závěru, že v důsledku personálního propojení jednotlivých subjektů spojených konkrétními osobami, které se podílely na privatizačním projektu a které měly mít vědomost o majetku, se kterým tyto subjekty hospodaří a u něhož prováděly v době privatizace lustraci, nelze dovozovat na straně stěžovatelky existenci dobré víry. Ze stejného důvodu  nebylo možno uvažovat ani o vydržení předmětného pozemku.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zpochybňuje závěry obecných soudů ohledně neexistence dobré víry její právní předchůdkyně obchodní společnosti Keramost, a. s. i jí samotné, a to zejména s poukazem na okolnosti provázející privatizaci majetku (množství převáděného majetku a reálná nemožnost statutárních orgánů, či osob podílejících se na privatizaci, provádět kontrolu veškerého majetku s ohledem na jeho možnou blokaci).

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Legitimní očekávání původního vlastníka na vypořádání jeho historického majetku je ústavně chráněnou hodnotou, nástrojem jejíž ochrany se stala tzv. blokační ustanovení restitučních předpisů, vylučující za stanovených podmínek majetkové převody z titulu předmětu privatizace, kterým je, ve vztahu k historickému majetku církví se značným prodlením, jež nemá jít k tíži oprávněných osob, přijatá speciální úprava – § 13 zákona č. 428/2012 Sb.

Prolomení blokace majetku, který byl nebo mohl být dotčen restitucí, je připuštěno jen za okolností konkrétního případu zcela mimořádné povahy, jejichž absence znamená absolutní neplatnost samotného majetkového převodu podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jakož i případných dalších majetkových dispozic. K preferenci vlastnického práva nabyvatele převedeného majetku či k prolomení blokace z důvodu vydržení pouhá dobrá víra nabyvatele nepostačuje.

Za mimořádné okolnosti nelze považovat stěžovatelčino tvrzení ohledně množství nemovitostí, které byly předmětem privatizace, a z toho plynoucí faktickou nemožnost důsledného prověření s ohledem na jejich možnou blokaci. S ohledem na personální propojení zpracovatelů privatizačního projektu se členy statutárních či řídících orgánů stěžovatelky jako nabyvatelky předmětného pozemku pak nemohla být u ní shledána existence dobré víry jako nutná podmínka pro vydržení pozemku. Vzhledem k tomu je namístě odmítnout i tvrzení stěžovatelky o její legitimní důvěře ve správnost jednání státu při privatizaci.

Právě absence mimořádných okolností i dobré víry představuje zásadní rozdíl oproti závěrům obsaženým v nálezu sp. zn. III. ÚS 2707/18 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3cR7i5k ), na který stěžovatelka opakovaně poukazovala, a v něm odkazovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2640/17 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3vBggui ), ukládajícím povinnost soudu zkoumat jejich přítomnost, a proto i výsledek posouzení je ve stávající věci odlišný.

K výroku a odůvodnění nálezu uplatnil odlišné stanovisko soudce Radovan Suchánek.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2269/20 včetně disentu je dostupný  zde (186 KB, PDF).

Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu