Ústavní soud, Brno, TZ 80/2026
Soudy a správní orgány při posuzování (opakované) žádosti o mezinárodní ochranu pochybily, když žádným způsobem nezohlednily zvláště zranitelné postavení stěžovatelky, která namítá, že byla v rámci pronásledování v zemi původu znásilněna. Porušily tím její ústavně zaručená práva. I v řízení o opakované žádosti je přitom třeba ověřit aktuální stav v zemi původu. Podklady k situaci v zemi původu musejí být dostatečné, a to i ve vztahu ke konkrétně uplatněné relevantní argumentaci žadatele. Závěr o možnosti vnitřního přesídlení a využití ochrany v zemi původu pak musí odpovídat judikaturním kritériím ve vztahu k reálné možnosti takového řešení.
Stěžovatelka je státní příslušnice Ugandské republiky. V nyní projednávané věci byla předmětem ústavní stížnosti opakovaná žádost o mezinárodní ochranu, jejíž posouzení má svá specifika. Poprvé stěžovatelka požádala o udělení mezinárodní ochrany dne 13. 1. 2018 s odůvodněním, že se v Ugandě jako členka dobrovolnického Ženského klubu stala obětí únosu, mučení a opakovaného znásilnění. Ve správním řízení uvedla, že v Ugandě žila ve městě, kde bylo v roce 2017 znásilněno a poté brutálně zavražděno mnoho žen.
Ministerstvo vnitra o její v pořadí první žádosti o mezinárodní ochranu rozhodlo v dubnu 2019 negativně, krajský soud však toto rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V srpnu 2021 vydalo ministerstvo nové rozhodnutí, kterým stěžovatelce opět neudělilo žádnou z forem mezinárodní ochrany. Tvrzení stěžovatelky shledalo jako nejasná a nevěrohodná a poukazovalo na nesrovnalosti (odchylky) v jejích výpovědích. Správní soud již stěžovatelce nevyhověl a kasační stížnost stěžovatelky proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 28. 2. 2023 odmítl pro nepřijatelnost.
Dne 7. 9. 2023 podala stěžovatelka opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, která je předmětem tohoto řízení. Nově uvedla, že zjistila, že po ní v Ugandě pátrali neznámí muži, a že si myslí, že by to mohli být ti, kteří stáli za jejím únosem. V jejím městě došlo k zavraždění další členky Ženského klubu. Ministerstvo vnitra však shledalo opakovanou žádost stěžovatelky nepřípustnou a řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavilo. Nové skutečnosti nejsou podle ministerstva věrohodné a logické, když k pátrání neznámých osob po stěžovatelce mělo dojít po sedmi letech od jejího pobytu v zahraničí, a právě v době, kdy se hodlala vrátit do Ugandy. Ministerstvo opět dospělo k závěru, že stěžovatelka měla a má možnost obrátit se o pomoc policejních orgánů v Ugandě nebo změnit místo svého pobytu. Smrt členky Ženského klubu nelze věrohodně spojit s osobou stěžovatelky. Podle ministerstva policie případy zavražděných žen vyšetřila a stěžovatelce nic nebrání v tom, aby se usadila kdekoliv v Ugandě. Ministerstvo dále konstatovalo, že od doby, kdy bylo rozhodováno o první žádosti stěžovatelky o mezinárodní ochranu, nedošlo v Ugandě k žádné změně, která by mohla představovat novou skutečnost, která by svědčila o tom, že stěžovatelka by mohla být vystavena pronásledování nebo by jí hrozila vážná újma. Žalobu stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud posléze kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost. Dospěl k závěru, že ministerstvo i městský soud správně a v souladu s jeho judikaturou posoudily opakovanou žádost stěžovatelky o mezinárodní ochranu jako nepřípustnou.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že ministerstvo ani správní soudy při posuzování její první i opakované žádosti o mezinárodní ochranu nezpochybnily, že stěžovatelka byla v zemi původu obětí špatného zacházení formou zadržování, únosu, mučení a znásilňování ze strany neznámých osob po dobu několika dnů. Přesto k ní jako ke zvlášť zranitelné oběti znásilnění procesně nepřistupovaly, když například opakovaně vyložily rozpory a nejasnosti v jejích výpovědích k její tíži. Její námitky tak lze shrnout do několika oblastí: nedostatečně pečlivé hodnocení věrohodnosti tvrzení stěžovatelky a nezohlednění jejího zranitelného postavení, nesouhlas s argumentem o dostupnosti vnitrostátní ochrany a s možností vnitřního přesídlení.
Třetí senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Svatoň) ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil. Rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatelky na lidskou důstojnost (podle čl. 10 odst. 1 Listiny) a na spravedlivý proces (podle čl. 36 odst. 1 Listiny), jakož i zásada nenavracení zakotvená v čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Případ se proto nyní vrací před správní orgány.
V posuzovaném řízení nebylo nijak zohledněno postavení stěžovatelky jako zranitelné osoby. Identifikace zranitelnosti žadatelů je přitom nedílnou součástí řízení o udělení mezinárodní ochrany. Jejím účelem je určit, zda jsou žadatelé zranitelnými osobami - a pokud ano, tak zajistit, aby jim byla poskytnuta adekvátní podpora po celou dobu azylového řízení včetně soudního přezkumu. Posouzení stěžovatelky jako zranitelné osoby bylo jednou z nezbytných otázek, jimiž se ministerstvo a soudy měly z moci úřední zabývat. Určení, zda se žadatelé nacházejí ve zranitelném postavení, může být klíčovým faktorem celého řízení, neboť povaha zranitelnosti má přímý dopad na obsah a formu jejich tvrzení, schopnost vylíčit azylový příběh a reagovat na otázky v rámci pohovoru.
V nyní posuzovaném řízení o opakované žádosti stěžovatelky měly ministerstvo i správní soudy zohlednit zranitelné postavení stěžovatelky a jeho vliv na posouzení věrohodnosti jejích nových tvrzení v kontextu s tvrzeními původními, a to bez ohledu na to, že z (jakýchkoli) důvodů tyto skutečnosti nebyly v řízení o první žádosti zohledněny. Nelze totiž souhlasit s tím, že pokud by snad v původním řízení (jehož závěry nyní Ústavní soud samozřejmě přezkoumat nemůže) nebyla zranitelnost stěžovatelky vzata v potaz, nesmí již jen proto být vzata v potaz ani v řízení o opakované žádosti. Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelka v pohovoru k opakované žádosti konaném dne 18. 6. 2024 vícekrát poukazovala na trauma, které jí působí vzpomínání na události spojené s jejím únosem a znásilňováním. Ministerstvo na tato sdělení stěžovatelky nereagovalo a její zranitelností se nijak nezabývalo. Pochybení nenapravily ani správní soudy. Bylo přitom povinností správních orgánů, aby stěžovatelkou uvedené okolnosti související se zranitelností vzaly v řízení v potaz, přizpůsobily jim vedení pohovoru, případné mezery v detailech její výpovědi a rozpory hodnotily s ohledem na prožité trauma.
Druhým aspektem případu se pak staly mezery v posouzení důvodnosti opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Podle § 11a zákona o azylu je opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany přípustná za předpokladu, že se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování nebo že mu hrozí vážná újma. Stejně jako u původní žádosti je třeba, aby posouzení nových skutečností či zjištění předložených v opakované žádosti bylo provedeno s ohledem na všechny relevantní individuální okolnosti a obecné informace dostupné orgánům zodpovědným za rozhodnutí o přípustnosti žádosti.
Ministerstvo a správní soudy však učinily závěr o tom, že stěžovatelkou uváděné nové skutečnosti nejsou důvodem pro meritorní posouzení opakované žádosti za situace, kdy nesplnily svou povinnost ověřit aktuální stav v dané zemi a pouze převzaly zjištění z původního řízení. Takový přístup z ústavního hlediska neobstojí. Stěžovatelka ve vztahu k situaci v zemi původu v řízení o opakované žádosti dokládala informace o špatné situaci v Ugandě ohledně postavení žen a neefektivitě záruk ochrany lidských práv. Správní orgány ani soudy se ale těmito podklady blíže nezabývaly s tím, že stávající podklady považovaly za dostatečné. Aniž by Ústavní soud byl oprávněn k hodnocení situace v zemi původu, na základě přesvědčivé a relevantní argumentace stěžovatelky Ústavní soud nemohl přisvědčit tomu, že lze v řízení obstarané podklady považovat za dostatečné. Tyto podklady bude třeba na základě relevantní vznesené argumentace doplnit. Ministerstvo v pohovoru k opakované žádosti nové skutečnosti svědčící o násilí na ženách blíže nezjišťovalo a s odkazem na původní pohovor je hodnotilo jako nevěrohodné. Pochybnosti o situaci v zemi původu se nepokusilo vyjasnit.
Závěr, že stěžovatelka má možnost využít vnitřního přesídlení a ochrany v zemi původu, navíc neodpovídá judikaturním kritériím ve vztahu k reálné možnosti takového řešení. Závěr, že v některých částech Ugandy je situace ohledně postavení žen a účinné ochrany bezpečnější než jinde, není v napadených rozhodnutích blíže podložený, a to zejména s ohledem na zranitelné postavení stěžovatelky, která uvedla, že je obětí znásilnění.
Při novém rozhodování správních orgánů tak bude nutné zohlednit zranitelnost stěžovatelky a důkladně posoudit důvodnost její opakované žádosti o mezinárodní ochranu ve vztahu k riziku pronásledování, vážné újmy a reálnosti účinného využití vnitřního přesídlení.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3045/25 je dostupný 
zde (281 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu