Ústavní soud, PV 14/2026

Ústavní soud se v tomto nálezu zabýval situací advokáta zastupujícího v rámci trestního řízení oznamovatele trestného činu, o kterém důvodně předpokládal, že spadá do kategorie zvlášť zranitelných obětí a tudíž má nárok na bezplatné zastupování zmocněncem. Policie nakonec případ odložila s konstatováním, že nešlo o podezření z trestného činu, oznamovatel tedy podle ní nikdy skutečně obětí trestného činu nebyl a tudíž neměl ani nárok na bezplatné zastoupení. Advokát tak svou odměnu a náhradu hotových výdajů v trestním řízení nárokoval neúspěšně. Podle názoru Ústavního soudu tímto postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Status oběti zásadně nelze posuzovat zpětně.  

Stěžovatelem je advokát, který vystupoval v trestním řízení jako zmocněnec oznamovatele (tvrzeného poškozeného). Trestní řízení bylo vedeno pro podezření ze spáchání přečinu podvodu, jehož se měl dopustit konkrétní podezřelý, a které skončilo usnesením policie o odložení věci. Policie dospěla k závěru, že nejde o podezření z trestného činu a není na místě vyřídit věc jinak. Stížnost proti usnesení podanou stěžovatelem státní zástupce zamítnul jako podanou neoprávněnou osobou (oznamovatel, kterého stěžovatel zastupoval, v tu dobu již nežil). Stěžovatel následně vyčíslil svou odměnu a náhradu hotových výdajů na 134 488 Kč. Policejní orgán usnesením stěžovateli odměnu, náhradu hotových výdajů a náhradu za promeškaný čas nepřiznal, respektive „přiznal“ ji ve výši 0 Kč. Proti usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou státní zástupce usnesením zamítl jako nedůvodnou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že mu orgány činné v trestním řízení odmítly přiznat jakoukoli odměnu a náhradu hotových výdajů kvůli tomu, že s ohledem na výsledek trestního řízení oznamovatel, jehož zastupoval, nemůže být považován za zvlášť zranitelnou oběť, a proto mu nevzniklo právo na bezplatnou právní pomoc podle § 51a odst. 2 trestního řádu. Zdůraznil, že status zvlášť zranitelné oběti vzniká (již) okamžikem spáchání trestného činu, nikoli rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení. Výklad prosazovaný orgány činnými v trestním řízení by podle něj v konečném důsledku mohl mít pro oběti odrazující účinek, neboť by je oslovení advokáti museli informovat, že v případě neúspěšného výsledku trestního řízení by nesly náklady na právní zastoupení samy. Tento výklad by podle jeho názoru navíc vedl k nerovnostem mezi jednotlivými zvlášť zranitelnými oběťmi a obrací smysl ochranného principu, podle kterého je třeba každou osobu, která se cítí být obětí trestného činu, za oběť považovat, nevyjde-li najevo opak.

Třetí senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Veronika Křesťanová) dospěl k závěru, že bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a obě usnesení proto zrušil.

Právní věta:

Soud poruší právo zmocněnce na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud status oběti posuzuje zpětně v závislosti na výsledku trestního řízení a dovodí, že zmocněnec nemá právo na odměnu a náhradu hotových výdajů v souvislosti se zastupováním člověka, vykazujícího znaky zvlášť zranitelné oběti, se zdůvodněním, že výsledky trestního řízení vedly k závěru, že vůči zastupovanému člověku nebyl spáchán trestný čin, a tudíž není oběť trestného činu.

Status oběti zásadně nelze posuzovat zpětně. Není přípustné práva tvrzené oběti odebrat zpětně poté, co vyjde najevo, že obětí trestného činu ve skutečnosti nebyla, s výjimkou případů, kdy jde o zjevné zneužití takového statusu. Smyslem zásady zakotvené v § 3 odst. 1 zákona o obětech trestných činů je umožnit osobě, která vykazuje znaky zvlášť zranitelné oběti, realizaci všech práv, která zákon o obětech trestných činů a trestní řád spojují s tímto postavením, a to až do doby, než vyjde najevo opak, tedy než výsledky trestního řízení povedou k závěru, že daná osoba vůbec není obětí, popř. obětí je, avšak nikoli zvlášť zranitelnou. Tvrzené oběti lze zpětně upřít některá z uvedených práv jen v případech, kdy tato osoba zjevně zneužila postavení oběti. Advokátovi zastupujícímu v postavení zmocněnce tvrzené oběti proto nemůže soud odepřít jeho právo na odměnu a náhradu hotových výdajů za toto zastupování jen proto, že výsledky trestního řízení vedly k závěru, že vůči zastupovanému člověku nebyl spáchán žádný trestný čin, tudíž nejde o oběť trestného činu.

Výše uvedené se uplatní i v případě orgánů činných v trestním řízení, jako tomu bylo v tomto případě. Aniž by Ústavní soud jakkoliv předjímal, jak má být posouzena účelnost jednotlivých úkonů, s nimiž stěžovatel uplatněné nároky spojuje, případ vrací k policejnímu orgánu, který stěžovatelův návrh opětovně posoudí.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2136/26 je dostupný  zde (211 KB, PDF).