Ústavní soud, PV 7/2026
Poté, co bylo proti stěžovatelce a jejímu manželovi v březnu 2025 usnesením policejního orgánu zahájeno trestní stíhání a stěžovatelce ustanoven obhájce, podala stěžovatelka jeho prostřednictvím návrh na přiznání bezplatné obhajoby. V návrhu uvedla, že je nemajetná, nevlastní žádný nemovitý majetek, ani automobil či jiné hodnotnější movité věci, a nedisponuje ani žádnými peněžitými prostředky. Vychovává tři nezletilé děti, ke kterým má vyživovací povinnost, nepracuje (a ani kvůli dětem nemůže) a nemá žádné příjmy kromě dávek státní sociální podpory a příspěvku v nezaměstnanosti. Dále uvedla, že nepracuje ani její manžel. Měsíční výdaje rodiny přesahují částku 20 000 Kč, tudíž příjmy pokryjí jen nutné náklady na bydlení a základní potřeby. Návrh později doplnila o výpis příjmů a výdajů domácnosti a o čestné prohlášení o majetkových poměrech. Obecné soudy rozhodovaly ve věci opakovaně, stěžovatelku však neshledaly nemajetnou ve smyslu § 33 odst. 2 trestního řádu, a to zejména s poukazem na její a manželovu majetkovou potencialitu.
Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud, neboť se domnívala, že obecné soudy nepřiznáním bezplatné obhajoby porušily její práva. Konkrétně namítala, že soudy vycházely primárně z její (a manželovy) majetkové potenciality, nikoli z toho, v jaké majetkové situaci se aktuálně nachází. Nemajetnost má být podle ní posouzena kdykoli v řízení podle aktuálního stavu.
Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Michal Bartoň) ústavní stížnosti vyhověl a zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na bezplatnou pomoc obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Právní věta:
Pro přiznání bezplatné obhajoby nemohou soudy stanovit podmínky, které nemají oporu v zákoně či v judikatuře. Jde zejména o podmínky vztahující se k budoucnosti, které toliko mohou, ale také vůbec nemusejí v budoucnu nastat (hypotetické možnosti).
Právo na bezplatnou pomoc obhájce je individuálním právem každého obviněného, přičemž nikomu nelze přičítat k tíži chování jiných osob, které sám nemůže ovlivnit.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3739/25 je dostupný 
zde (192 KB, PDF).