Ústavní soud, TZ 64/2026
Ústavní soud se zabýval otázkou, za jakých podmínek je možné nařídit předběžné opatření, které poskytovateli internetového připojení ukládá povinnost znepřístupnit webové stránky podle § 40 odst. 1 písm. f) autorského zákona. V on-line prostředí, které se vyznačuje mimořádnou proměnlivostí obsahu, zastarávají skutková tvrzení velmi rychle. Za situace, kdy byl městský soud v důsledku předchozích průtahů v řízení nucen pracovat s více než rok a půl starým návrhem na nařízení poměrně zásadního opatření, měl soud navrhovatelku přinejmenším vyzvat k osvědčení aktuálnosti tvrzení z návrhu.
Vedlejší účastnice, která je provozovatelkou televizního vysílání a internetové videotéky, se před obecnými soudy domáhala od června 2024 vydání předběžného opatření. O předběžném opatření nejprve rozhodoval krajský soud, jehož rozhodnutí bylo následně vrchním soudem dvakrát zrušeno, a až třetím usnesením krajský soud opětovně vyslovil svou místní nepříslušnost a případ postoupil městskému soudu. Městský soud v roce 2026 návrhu napadeným rozhodnutím vyhověl a uložil v usnesení odpůrkyním, jež jsou poskytovatelkami internetového připojení, povinnost zdržet se poskytování služby elektronických komunikací umožňující přístup k internetovým stránkám na dvou doménách. Zároveň uložil vedlejší účastnici podat žalobu ve věci samé. Stěžovatelka je držitelkou těchto domén a nebyla účastnicí řízení. Podle znaleckého posudku z roku 2024 se na platformách nacházejících se na obou těchto doménách dlouhodobě zpřístupňuje řada chráněných audiovizuálních děl. Provozovatelé webu byli nekontaktovatelní a neoprávněným zpřístupněním chráněných děl vzniká vedlejší účastnici majetková i nemajetková újma. Vedlejší účastnice tak podle městského soudu osvědčila, že nemá jinou možnost, jak se domoci ochrany svých práv a vydání předběžného opatření je nezbytné. Omezení práv odpůrkyň je podle městského soudu minimální, protože se týká pouze dvou předmětných domén. Stěžovatelka se proto obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítala, že s ohledem na to, že nebyla účastnicí řízení, nemá k dispozici žádný procesní prostředek k ochraně svého práva.
Třetí senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Daniela Zemanová) sice ústavní stížnost zamítl, protože rozhodnutí bylo v mezidobí zrušeno, současně však vyslovil, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatelky na účinný prostředek nápravy, právo na soudní ochranu, právo na řádné projednání věci a právo na ochranu vlastnického práva.
Podle občanského soudního řádu platí, že o návrhu na předběžné opatření rozhodne předseda senátu bezodkladně. Pouze není-li tu nebezpečí z prodlení, může o návrhu rozhodnout až do sedmi dnů poté, co byl podán. Tento případ byl ale specifický. Mezi podáním návrhu na nařízení předběžného opatření a přezkoumávaným rozhodnutím totiž v závěru uplynuly takřka dva roky.
Návrh stěžovatelky byl z června 2024. O předběžném opatření nejprve rozhodoval krajský soud v červenci téhož roku. Vrchní soud o následném odvolání rozhodl v listopadu téhož roku. Krajský soud pak znovu rozhodoval v lednu 2025. Vrchní soud k odvolání navrhovatelky v červnu 2025 zrušil i toto usnesení krajského soudu. Potřetí proto krajský soud rozhodoval v lednu 2026. Po postoupení případu městský soud rozhodl napadeným usnesením v březnu 2026, tedy po takřka dvou letech od podání návrhu vedlejší účastnice.
Pro posouzení ústavní stížnosti bylo podstatné, že při posuzování podmínek pro nařízení předběžného vyšel městský soud (v roce 2026) z tvrzení uvedených v návrhu z června 2024. Mezi dnem, k němuž byl osvědčen skutkový stav, a dnem nařízení předběžného opatření tudíž v důsledku vyjasňování místní příslušnosti obecných soudů uběhlo více než rok a půl. Již tato skutečnost sama o sobě je velmi problematická.
Ani výše shrnuté specifické okolnosti řízení však nemohou ospravedlnit to, že se městský soud spokojil s osvědčením (prokázáním) skutkového stavu k období rok a půl před vydáním napadeného usnesení. Takový přístup je v příkrém rozporu s účelem institutu předběžného opatření i samotným textem zákona (§ 75c odst. 4 o.s.ř.). Neumožňuje předejít závažnému nesouladu právních závěrů s provedenými skutkovými zjištěními. Vykazuje znaky svévole, které navíc zesiluje skutečnost, že soud přistoupil k mimořádně invazivnímu opatření v podobě znepřístupnění celé webové stránky.
Zvláště v on-line prostředí, které se vyznačuje mimořádnou proměnlivostí obsahu, zastarávají skutková tvrzení velmi rychle. Za situace, kdy byl městský soud v důsledku předchozích průtahů v řízení nucen pracovat s více než rok a půl starým návrhem, který se domáhal zásadního opatření, nic mu nebránilo v tom, aby navrhovatelku přinejmenším vyzval k osvědčení aktuálnosti dříve uvedených tvrzení (uvedením aktuálních tvrzení, případně doložením aktuálních listin). Protože tak městský soud neučinil a pracoval s tvrzeními, jež nebyla relevantní pro osvědčení skutkového stavu v době jeho rozhodování, porušil základní práva stěžovatelky.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 721/26 je dostupný 
zde (405 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu