Ústavní soud, PV 15/2026
Stěžovatel jako pořadatel rybářského závodu od soutěžících vybral startovné. Výhercům závodu měl podle propozic závodu vyplatit peněžité výhry, konkrétně cenu za první chycenou rybu závodu (1 500 Kč), za nejtěžší rybu závodu (7 000 Kč) a ceny za 1. – 3. místo (50 000 Kč; 35 000 Kč a 25 000 Kč). Stěžovatel ale výhry za první tři místa nevyplatil. Před ukončením závodu použil část vybraného startovného k úhradě vlastního dluhu, protože jeho věřitel ho na závodech osobně navštívil a domáhal se splnění. Okresní soud původně stěžovatele zprostil obžaloby z přečinu zpronevěry, odůvodnění také zvážil, zda se nejednalo o přečin podvodu. Ani spáchání tohoto činu však neshledal. K odvolání státního zástupce krajský soud rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu. Neztotožnil se totiž s jeho právními závěry ohledně povahy smluvního vztahu mezi stěžovatelem a poškozenými (soutěžícími) – okresní soud považoval vztah mezi stěžovatelem a soutěžícími za nepojmenovaný smluvní typ, krajský soud ho měl za přiměřený smlouvě o obstarání věci. Zatímco soud prvního stupně vyhodnotil, že startovné bylo ve stěžovatelově vlastnictví (a nemohlo se tedy jednat o zpronevěru), odvolací soud uzavřel, že startovné mu bylo pouze svěřeno. Okresní soud poté shledal stěžovatele vinným z přečinu zpronevěry a uložil mu trest odnětí svobody v délce trvání 16 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 24 měsíců. Smlouvu mezi stěžovatelem a soutěžícími tentokrát považoval za přiměřenou příkazní smlouvě, peníze mu tedy byly jenom svěřeny a on je použil pro jiný účel. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, které krajský soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné. Smlouvu považoval taktéž za příkazní smlouvu svého druhu. S jeho závěry se ztotožnil i Nejvyšší soud, který stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
V ústavní stížnosti stěžovatel mimo jiné namítal, že v jeho případě došlo k porušení presumpce neviny vlivem nesprávného hmotněprávního posouzení skutku. Již ze sporu o to, zda se startovné stalo vlastnictvím stěžovatele, nebo mu bylo pouze svěřeno, vyplývá, že se názor stěžovatele a soudů různých stupňů liší. Pokud samy soudy mají pochybnosti o právní kvalifikaci, je nutné přistoupit k aplikaci zásady in dubio pro reo (tedy v pochybnostech ve prospěch obviněného).
Druhý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Martin Smolek) dospěl k závěru, že byla porušena zásada in dubio pro reo, a tím i presumpce neviny. Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí trestních soudů. Případ se tím vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k novému rozhodnutí, přičemž ten bude vázán právním názorem Ústavního soudu. Okresní soud nyní stěžovatele zprostí obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu.
Právní věta:
Jestliže mají trestní soudy pochybnosti o skutkových okolnostech případu a nemají-li další možnosti, jak tyto skutečnosti postavit najisto nadevší pochybnost, mají povinnost obžalovaného zprostit obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Při rozhodování o zpronevěře (§ 206 trestního zákoníku) musí trestní soudy s takto stanovenou mírou jistoty zjistit, zda došlo ke svěření cizí věci. Pokud tak trestní soudy nepostupují, porušují zásadu in dubio pro reo, a tím i čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1414/26 je dostupný 
zde (191 KB, PDF).