Ústavní soud TZ 75/25
Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti střední školy, která napadla rozhodnutí obecných soudů o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru se dvěma pedagogy kvůli konzumaci alkoholu na pracovišti a odmítnutí dechové zkoušky. Obecné soudy podle Ústavního soudu porušily právo školy na soudní ochranu, když se nevypořádaly se všemi relevantními okolnostmi případu, nesprávně hodnotily důkazy a postupovaly svévolně.
Stěžovatelka (střední škola) dne 20. 2. 2015 okamžitě zrušila pracovní poměr s vedlejšími účastníky jako svými zaměstnanci, učiteli, pro porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Téhož dne ráno se totiž podle stěžovatelky nedostavili do vyučovacích hodin, které měli vyučovat, načež byli spolu následně zastiženi v kabinetu jednoho z vedlejších účastníků při konzumaci alkoholu, odmítli se podrobit dechové zkoušce a poté opustili školu bez omluvy a souhlasu nadřízených, přestože měli dále vyučovat. Rozhodnutí okresního soudu o žalobách vedlejších účastníků, jednou zamítavé a jednou vyhovující, dvakrát v odvolacím řízení zrušil krajský soud a vrátil věci okresnímu soudu k dalšímu řízení s tím, že je třeba se náležitě zabývat intenzitou porušení povinností zaměstnance. Okresní soud poté napadeným rozsudkem určil, že okamžité zrušení pracovního poměru vedlejších účastníků je neplatné. Tento rozsudek k odvolání stěžovatelky krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil. Je sice pravda, že pedagog by měl jít příkladem, ale žádné vytýkané jednání se neodehrálo před žáky. Šlo o ojedinělý exces, s vedlejšími účastníky dosud nebyly pracovně žádné problémy. Stěžovatelka měla možnost dát vedlejším účastníkům výpověď a za doby výpovědní lhůty zajistit některými opatřeními dodržování pracovních povinností vedlejších účastníků. Okamžité zrušení pracovního poměru je nástroj vskutku výjimečný. Nejvyšší soud konečně odmítl napadeným usnesením dovolání stěžovatelky, neboť je neshledal přípustným.
Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy při hodnocení intenzity porušení pracovních povinností nepřihlédly k funkci pedagogů, kterou vedlejší účastníci zastávali. Obecné soudy rovněž nepřihlédly k písemnému oznámení žáků, že již předchozího dne se vedlejší účastníci měli dopustit obdobného jednání. Stěžovatelka také namítá porušení zásady dvojinstančnosti, protože okresní soud bez dalšího převzal závěry krajského soudu po zrušení svých původních rozhodnutí. Nejvyšší soud se nevypořádal s předloženou otázkou v dovolání, zda odmítnutí dechové zkoušky na alkohol u pedagoga odůvodní okamžité zrušení jeho pracovního poměru.
Druhý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Šámal) ústavní stížnosti vyhověl. Napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto tato rozhodnutí zrušil.
Neústavnost napadených rozhodnutí shledal Ústavní soud jednak v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými a právními závěry, dále ve svévolném výkladu a použití institutu okamžitého zrušení pracovního poměru i požadavků na povinnost zaměstnavatele uvádět důvody okamžitého zrušení pracovního poměru. Obecné soudy se tak nevypořádaly se všemi okolnostmi rozhodnými pro zhodnocení intenzity porušení povinností vedlejších účastníků jako učitelů – pedagogů.
Obecné soudy posoudily, že první vedlejší účastník se dopustil jen porušení povinnosti podrobit se dechové zkoušce na alkohol; konzumace alkoholu na pracovišti mu nebyla prokázána. Druhý vedlejší účastník se dopustil porušení obojího, neboť se ke konzumaci alkoholu doznal. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se logicky a přezkoumatelně nevypořádaly se skutečnostmi, které očividně svědčily ve prospěch závěru o požívání alkoholických nápojů a opilosti u prvního vedlejšího účastníka. Jde zejména o hodnocení svědeckých výpovědí přítomných zaměstnanců školy, kteří popsali opilost vedlejších účastníků. Jejich popis však obecné soudy zhodnotily jako subjektivní a neurčitý. Tento závěr považuje Ústavní soud za chybný a shledává zde extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními zjištěními. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu jde o „extrémní rozpor“ tehdy, když skutková zjištění a právní závěry nemají logickou souvislost s provedenými důkazy – například když soud opomene zohlednit skutečnosti, které z důkazů jasně vyplývají, nebo když z odůvodnění rozhodnutí není patrné, jak soud dospěl ke svým závěrům na základě důkazů.
Další pochybení obecných soudů Ústavní soud spatřuje ve svévolném výkladu a použití § 60 zákoníku práce v kontextu hodnocení intenzity porušení povinností zaměstnance při okamžitém zrušení pracovního poměru. Z uvedeného ustanovení obecné soudy dovodily, že nelze přihlížet k tvrzením stěžovatelky o dřívějších problémech s vedlejšími účastníky a ponechání žáků bez dozoru, protože je neučinila důvodem okamžitého zrušení. Tyto okolnosti však stěžovatelka neuváděla jako důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru vedlejších účastníků; tvrdila je jako hlediska, ke kterým měly soudy přihlédnout při hodnocení intenzity porušení povinností zaměstnance ve smyslu ustálené judikatury a v duchu klíčové zásady volného hodnocení důkazů, podle níž je soud povinen hodnotit důkazy i „v souvislostech“. Podstatu důvodů ukončení pracovního poměru tím stěžovatelka dodatečně neměnila.
Podle Ústavního soudu neodpovídá smyslu a účelu právní úpravy, opírá-li se rozhodnutí soudu o povinnost formulovat důvody okamžitého zrušení pracovního poměru nad rámec požadavků § 60 zákoníku práce, podle něhož je nutno vymezit důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, tedy musí být jednoznačně formulovaný, přezkoumatelný a nezaměnitelný. Důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru není nutné podrobně rozepisovat – neplatné je jen tehdy, pokud ani výkladem nelze zjistit, proč k němu došlo. Povinností zaměstnavatele v okamžitém zrušení pracovního poměru není předem písemně formulovat a hodnotit všechna kritéria, která zaměstnavatel považuje v eventuálním soudním sporu za rozhodná z hlediska intenzity porušení povinností zaměstnance. Opačný výklad jako projev svévole odporuje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť neodpovídá smyslu a účelu právní úpravy, opírá-li se rozhodnutí soudu o nesplnění povinnosti podle § 60 zákoníku práce tam, kde to není z hlediska smyslu a účelu zákona nezbytné. Obecný soud nemůže odmítnout zohlednit zaměstnavatelem tvrzené okolnosti směřující k prokázání vyššího stupně intenzity porušení povinností zaměstnance jen proto, že je konkrétně písemně nezaznamenal v právním jednání směřujícím k rozvázání pracovního poměru. Ústavní soud ani nesouhlasí s výkladem § 60 zákoníku práce, podle kterého bylo nutné prokázat jen „konzumaci alkoholu ve škole“, protože stěžovatelka jako důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru uvedla tuto skutečnost, a nikoli to, že byli zaměstnanci pod vlivem alkoholu. Takový výklad považuje Ústavní soud za přehnaně formalistický.
Pochybení shledává Ústavní soud i v hodnocení intenzity porušení povinnosti podrobit se dechové zkoušce na alkohol, kdy obecné soudy nepřihlédly k celému kontextu věci. Osoby v postavení pedagoga mají jít svým žákům příkladem a očekává se od nich vyšší míra mravní integrity a důstojnosti. Tím spíše musí mít legitimní, omluvitelné důvody pro odmítnutí dechové zkoušky, které však vedlejší účastníci nepředložili.
Případ se tedy vrací k posouzení obecným soudům, které jsou v dalším řízení povinny zohlednit vytknutá pochybení.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2881/24 (včetně odlišného stanoviska soudkyně Řepkové) je dostupný 
zde (646 KB, PDF).