Ústavní soud, TZ 58/2026
Podání žádosti o předčasný starobní důchod a jeho přiznání zaměstnanci, který se žalobou domáhá určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, neznamená automaticky jeho neochotu, nepřipravenost a neschopnost pro zaměstnavatele nadále pracovat. Výklad, který nebere v úvahu konkrétní okolnosti případu, porušuje právo na soudní ochranu ve spojení s právem na rovné zacházení. Případ se nyní vrací před Nejvyšší soud.
Město (vedlejší účastník) uzavřelo dne 8. 8. 2014 se stěžovatelem dohodu o rozvázání pracovního poměru. Stěžovatel se následně u soudu domáhal určení, že dohoda byla neplatná. Po zrušení předchozích rozhodnutí obecných soudů nálezem II. ÚS 2883/21 ze dne 19. 4. 2022 následně obecné soudy žalobě vyhověly a určily, že dohoda o rozvázání pracovního poměru byla neplatná. Ještě před pravomocným skončením řízení o určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru podal stěžovatel žalobu na náhradu mzdy nebo platu ve smyslu § 69 zákoníku práce, a to za období od 8. 8. 2014 do ledna roku 2018, kdy byl jeho pracovní poměr neplatně rozvázán. Okresní soud stěžovateli přiznal náhradu mzdy ve výši 228 726 Kč včetně příslušenství, a to jen za období od 8. 8. 2014 do 24. 9. 2015. K posledně uvedenému datu stěžovatel začal pobírat starobní důchod podle § 31 zákona o důchodovém pojištění, jinak nazývaný jako předčasný starobní důchod. Od vzniku nároku na předčasný důchod okresní soud stěžovateli náhradu platu nepřiznal a co do částky 724 214 Kč tedy stěžovatelovu žalobu zamítl. Stěžovatel následně neuspěl se svým odvoláním u krajského soudu a následně ani s dovoláním u Nejvyššího soudu. Stěžovatel se porto obrátil na Ústavní soud.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že se Nejvyšší soud podle něj dopouští chyby, když tvrdí, že z pobírání předčasného důchodu lze dovodit vůli neživit se prací. Takový názor se opírá jen o to, že není možný souběh předčasného důchodu a výkonu výdělečné činnosti (na rozdíl od „řádného“ starobního důchodu). Stěžovatel tvrdí, že i kdyby pobírání předčasného důchodu náhradu mzdy vylučovalo, měla by mu znovu náležet od doby, kdy dosáhl důchodového věku. Souběh výplaty důchodu a výdělečné činnosti totiž není omezen. Nejvyšší soud se však s touto okolností nijak nevypořádal.
První senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Ronovská) stížnosti stěžovatele zčásti vyhověl. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení právem na rovné zacházení zaručené čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve zbytku stížnost odmítl jako nepřípustnou, případně podanou osobou k tomu neoprávněnou.
Ústavní soud se na základě ústavní stížnosti stěžovatele zabýval závěrem Nejvyššího soudu, který posoudil žádost zaměstnance o předčasný starobní důchod a jeho následné přiznání jako právní skutečnosti, se kterými jsou automaticky (bez ohledu na další okolnosti případu) spojeny následky v podobě zániku práva na náhradu mzdy nebo platu při neplatném rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Tento výklad Nejvyššího soudu považoval Ústavní soud za porušující právo stěžovatele na soudní ochranu ve spojení s právem na rovné zacházení.
Podání žádosti o předčasný starobní důchod a jeho přiznání zaměstnanci, který se žalobou domáhá určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, neznamená automaticky (tj. bez ohledu na skutečnou vůli a důvody, které zaměstnance k podání žádosti vedly), jeho neochotu, nepřipravenost a neschopnost pro zaměstnavatele nadále pracovat. Výklad, který nebere v úvahu konkrétní okolnosti případu, porušuje právo na soudní ochranu ve spojení s právem na rovné zacházení (čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 1 Listiny).
Z nesprávných úvah Nejvyššího soudu by mimo jiné plynulo, že zatímco člověk v předdůchodovém věku, který začne pobírat dávky předčasného důchodu, ochoten a schopen pracovat není (neb tímto svým postupem vyjevil, že již nadále nechce, aby mu byla přidělována práce u zaměstnavatele), jiný člověk, který tuto svou situaci vyřeší tím, že si najde jiné zaměstnání či si požádá o starobní důchod, již zaměstnán být nadále chce, a je ochoten a schopen k zaměstnavateli neprodleně po vyzvání nastoupit. Ústavní soud také považoval za vnitřně rozporný a jen velmi těžko udržitelný závěr, že zatímco člověk v předdůchodovém věku, který začne pobírat dávky předčasného důchodu, ochoten a schopen pracovat není, po dosažení vyššího důchodového věku zřejmě automaticky ochoten a schopen pracovat opět je.
Ústavní soud poukázal na celou řadu závěrů Nejvyššího soudu, které ústavně nesouladné a pro které přistoupil ke zrušení jeho rozhodnutí. Případ se nyní vrací před Nejvyšší soud, kde se stěžovateli znovu otevírá možnost přezkumu rozhodnutí nižších soudů, proti nímž je prozatím stížnost nepřípustná.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 970/25 je – včetně odlišného stanoviska soudce Wintra – dostupný 
zde (394 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu