Ústavní soud PV 19/25
Ústavní soud se věnoval posouzení toho, zda mohou obecné soudy zamítnout návrh na rozšíření styku nezletilých s nepečujícím rodičem v době prázdnin s argumentem, že takové rozhodnutí není možné, neboť v případě uložené povinnosti styku s nezletilými by nebylo možné nařízení výkonu rozhodnutí. V nálezu uvedené závěry se týkají toliko styku nezletilých dětí a rodičů, neboť právo a povinnost stýkat se s dítětem je integrální součástí rodičovské odpovědnosti.
Rozsudkem obecných soudů byla schválena dohoda rodičů, na základě které byly nezletilé děti svěřeny pro dobu za trvání manželství i pro dobu po rozvodu do péče stěžovatelky (matky) a vedlejšímu účastníkovi (otci) byla stanovena povinnost přispívat na jejich výživu. Následujícím rozsudkem okresního soudu byl upraven styk otce s nezletilými na určité dny. V návaznosti na to podala stěžovatelka návrh na výkon výše uvedeného rozsudku s odůvodněním, že otec nesplnil v určitých dnech povinnost styku s nezletilými. Tento návrh byl rozsudkem okresního soudu zamítnut. Okresní soud konstatoval, že nezpochybňuje právo dětí na styk s rodičem, povinnost státu zajistit právo dítěte na styk je však třeba chápat jako vytvoření podmínek a právního základu, na kterém se může takový styk realizovat, nikoliv jako donucování rodičů ke styku s dětmi. Rozsudkem krajského soudu byl tento rozsudek potvrzen. Krajský soud konstatoval, že otec má nejen právo, ale i povinnost stanovený styk realizovat, a že nerespektování této povinnosti může mít vliv na úpravu práv a povinností rodičů ve vztahu k dětem, ale zároveň dodal, že jím však nelze odůvodnit nařízení výkonu rozhodnutí. Rozsudkem okresního soudu byla jedna z nezletilých (nikoli vedlejší účastnice) svěřena do péče otce. Soud tak rozhodl na návrh otce, se souhlasem všech zúčastněných a na přání nezletilé. Později podala stěžovatelka návrh na úpravu poměrů k nezletilým vedlejším účastníkům a na zvýšení výživného. Okresní soud napadeným rozsudkem návrh matky na změnu úpravy styku zamítl. Ztotožnil se se svými předchozími závěry, že rodiče nelze ke styku s dětmi nutit. Krajský soud napadeným rozsudkem právní závěry okresního soudu potvrdil. Dalším rozsudkem vyhověl okresní soud jak návrhu stěžovatelky na zvýšení výživného, tak návrhu otce na svěření jedné nezletilé vedlejší účastnice do jeho péče. V době rozhodování Ústavního soudu bylo vedeno u krajského soudu řízení o podaném odvolání stěžovatelky, neboť nesouhlasila zejména se svěřením nezletilé do péče otce.
Druhý senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Ronovská) ústavní stížnost zamítl. Vyslovil však některé závazné právní názory pro další rozhodovací praxi obecných soudů. Obecně není vyloučeno, aby soud stanovil povinnost rodiče se s nezletilým dítětem stýkat, je-li k tomu rodič způsobilý a je-li to v nejlepším zájmu dítěte. Zároveň není vyloučen ani soudní výkon takového rozhodnutí.
K opačnému řešení Ústavní soud neshledal žádný legitimní důvod. Již samotné rozhodnutí o právu a povinnosti rodiče stýkat se s nezletilým dítětem působí motivačně pro dobrovolný (řádný) výkon povinnosti styku. V rámci nuceného výkonu rozhodnutí lze využít ukládání odpovídajících pokut, přičemž výkon rozhodnutí musí vždy šetřit nejlepší zájem dětí.
Právní věta:
Rodičovská odpovědnost zahrnuje práva i povinnosti rodičů vůči dítěti, vč. práva a povinnosti styku. V případě návrhu na změnu úpravy styku, spočívající v rozšíření styku s nepečujícím rodičem, který je ke styku způsobilý, je obecný soud povinen posoudit, zda návrh představuje úpravu poměrů nezletilých dětí, která je v souladu s jejich nejlepším zájmem. Postup obecného soudu, který takový návrh zamítne na základě obecného argumentu, že povinnost státu zajistit právo dítěte na styk s rodiči je třeba chápat pouze jako právo rodiče (resp. vytvoření podmínek pro rodiče ke styku), nikoliv povinnost styku, může založit rozpor s právem na soudní ochranu, zaručeným čl. 36 odst. 1 Listiny.
Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2423/24 je dostupný 
zde (588 KB, PDF).