Ústavní soud, Brno, TZ 126/2017

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) zamítlo ústavní stížnost doc. RNDr. Ivana Ošťádala, CSc. a Univerzity Karlovy proti rozsudkům Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu.

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy předložil dopisem ze dne 27. 3. 2015 prezidentu republiky návrhy na jmenování 45 nových profesorů, včetně stěžovatele jako kandidáta na jmenování pro obor Fyzika – fyzika povrchů a rozhraní. Vláda poté v dubnu doporučila předsedovi vlády, aby spolupodepsal rozhodnutí prezidenta o jmenování těchto profesorů. Protože stěžovatelé měli za to, že ve věci jmenování doc. Ošťádala profesorem zůstal prezident nečinným, podali k Městskému soudu v Praze žalobu na nečinnost (podle § 79 odst. 1 soudního řádu správního). Soud však jejich žalobu pro nedůvodnost zamítl, neboť žalovaný prezident republiky vydal ve věci rozhodnutí, a to nejpozději v podobě přípisu ministryni školství ze dne 19. 1. 2016, kterým ji sdělil, že potvrzuje svoje rozhodnutí nejmenovat tři kandidáty na profesory (jedním z nich je doc. Ošťádal) a ohledně odůvodnění odkázal na oficiální webové stránky: https://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/aktualni-tiskove-zpravy/prezident-republiky-se-rozhodl-nejmenovat-tri-profesory-11098 . Tento dopis městský soud vyhodnotil jako správní akt v materiálním smyslu, neboť obsahuje formálně zachycený, objektivizovaný, nezaměnitelný a nezměnitelný projev vůle prezidenta, směřující k autoritativní úpravě práv a povinností konkrétních subjektů v konkrétní věci. Nečinnostní žalobu je možno podat pouze tehdy, nelze-li se ochrany práv domáhat v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (podle § 65 a následující soudního řádu správního). Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost stěžovatelů zamítl. Stěžovatelé se poté obrátili na Ústavní soud a domáhali se zrušení obou rozhodnutí správních soudů s poukazem na porušení svých ústavně zaručených práv.

Ústavní soud vycházel z toho, že předmětem jeho přezkumu je výhradně otázka, zda prezident ve věci negativně rozhodl, anebo zda zůstal nečinný. Naopak otázka, zda touto (případnou) nečinností či naopak rozhodnutím skutečně mohlo dojít k zásahu do základních práv stěžovatelů, nemohla být v tomto řízení vůbec zkoumána.

Ústavní soud konstatuje, že tzv. nečinnostní žaloba je možná, pouze nelze-li se ochrany subjektivních práv domáhat v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Přitom platí, že pojem „rozhodnutí správního orgánu“ je nutno vykládat materiálně a nikoliv formálně. V právě projednávaném případě byla nečinnost prezidenta republiky ukončena nejpozději jeho dopisem ministryni školství ze dne 19. 1. 2016, a na tom nemůže nic podstatného změnit ani skutečnost, že rozhodnutí nebylo prezidentem stěžovatelům doručeno.

Koncepce materiálního pojetí rozhodnutí byla vytvořena za účelem ochrany práv účastníků správních řízení. I proto tento koncept nesmí být vnímán jako „generální pardon“ pro orgány veřejné moci svoje rozhodnutí dostatečně (či dokonce vůbec) neodůvodňovat, případně s účastníky řízení nejednat, nezasílat jim vypadá rozhodnutí či se dopouštět jiných procesních pochybení. Vydá-li orgán veřejné moci takovéto procesně vadné rozhodnutí, je plně na místě v rámci jeho následného přezkumu ve správním soudnictví mít na zřeteli pochopení pro často velmi obtížnou situaci žalobce, který se právě v důsledku liknavosti tohoto orgánu dostal do situace značné právní nejistoty. Ani tato zásada však nemůže vést k závěru, že o rozhodnutí v nyní projednávané věci nejde.

Stěžovatelé také namítali, že šlo o rozhodnutí vyžadující kontrasignaci a není proto vůbec možné, aby prezident republiky vydal rozhodnutí nekontrasignované. Ústavní soud však zastává názor, že kontrasignována musí být nezbytně pouze rozhodnutí pozitivní, nikoliv negativní. Opačný názor by v praxi vedl k nelogickým situacím, kdy by nemohla být pro absenci jednoho z obou podpisů vydávána rozhodnutí buď vůbec žádná, anebo jen taková, kde by jeden z aktérů svým podpisem akceptoval rozhodnutí, s nímž by však nesouhlasil. Pokud navíc vláda usnesením doporučila předsedovi vlády spolupodepsat rozhodnutí prezidenta o jmenování profesorů, bylo by nelogické požadovat, aby předseda vlády spolupodepsal negativní rozhodnutí navzdory opačnému stanovisku vlády, která je pak za toto rozhodnutí odpovědná.

Ústavní soud tak uzavírá, že stěžovatelé nenapadli rozhodnutí prezidenta republiky o nejmenování doc. Ošťádala odpovídajícím typem žaloby a tím správním soudům neumožnili jeho meritorní přezkum, proto Ústavní soud podaný návrh posoudil jako nedůvodný.

Pro úplnost je třeba dodat, že oba stěžovatelé v září 2016 samostatnou žalobou napadli také rozhodnutí prezidenta republiky o nejmenování doc. Ošťádala profesorem. Ta byla Městským soudem v Praze odmítnuta pro opožděnost a v současné době probíhá u Nejvyššího správního soudu řízení o kasační stížnosti.

K výroku a odůvodnění nálezu zaujali odlišné stanovisko soudci Pavel Rychetský, Jan Musil a Jiří Zemánek.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 12/17 včetně disentu je dostupný  zde (430 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu