Ústavní soud, TZ 31/2026
Zákon umožňuje soudní rehabilitaci „i když nebylo zahájeno trestní stíhání“. Z formulace § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci a jeho výkladu plyne, že soudní rehabilitace svědčí i osobám, u kterých došlo k zastavení trestního stíhání po propuštění z nezákonné vazby. Tím, že obecné soudy odmítly vyslovit účast stěžovatele na soudní rehabilitaci, dopustily se z pohledu Ústavního soudu nepřípustného formalismu.
Za minulého režimu bylo usnesením vyšetřovatele Státní bezpečnosti Praha ze dne 23. 10. 1974 vůči stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro podezření z pokusu trestného činu poškozování zájmů republiky v cizině, jehož se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 21. 5. 1973 dal do poštovní přepravy zásilku do Francie obsahující písemnosti, které podávaly „zkreslené informace“ o poměrech v republice, a to za účelem jejich rozšiřování v zahraničí. Stěžovatel byl ještě téhož dne vzat do vazby, z níž byl propuštěn dne 7. 2. 1975. Následně bylo usnesením krajského prokurátora v Praze ze dne 3. 4. 1975 trestní stíhání stěžovatele zastaveno. Stěžovatel tedy byl vazebně stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu, aniž k tomu existoval skutečný právní důvod, současně nebyl v této souvislosti dosud rehabilitován ani odškodněn.
U Obvodního soudu pro Prahu 10 proto stěžovatel podal návrh na vydání rozhodnutí, že je účasten soudní rehabilitace v souvislosti s nezákonným zbavením osobní svobody v období od 23. 10. 1974 do 7. 2. 1975. Obvodní soud však návrh stěžovatele zamítl pro opožděnost s tím, že § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci dopadá pouze na případy, kdy nelze osobu rehabilitovat podle jiných částí téhož zákona, typicky tedy na osoby nezákonně zbavené osobní svobody nebo majetku, aniž by proti nim bylo zahájeno trestní stíhání. V případě stěžovatele však bylo zahájeno trestní stíhání, byl vzat do vazby a následně bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, proto bylo podle obvodního soudu nutné postupovat podle § 33 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, který pro podání žádosti na soudní rehabilitaci stanoví dvouletou prekluzivní lhůtu. Stížnosti stěžovatele proti usnesení obvodního soudu Městský soud v Praze zamítl jako nedůvodnou.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením obecných soudů. Nesouhlasí zejména s tím, že na jeho případ dopadá usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 262/17 (rozhodnutí dostupné zde: https://shorturl.at/OM8Nw). Je přesvědčen, že v uvedené kauze nebylo vydáno rozhodnutí ve věci samé o vině či nevině. Naproti tomu v jeho kauze meritorně rozhodnuto bylo, proto nebyl dán důvod žádat o pokračování trestního stíhání. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž by demokratický režim neměl ke křivdě vytvořené nedemokratickým režimem přidávat křivdu další. Rovněž odkazuje na odlišnou rozhodovací praxi slovenských soudů.
Druhý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Šámal) stěžovateli vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil pro rozpor s principy spravedlnosti podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
Soudní rehabilitace představuje prostředek, který umožňuje zahladit nezákonné či nespravedlivé odsouzení, případně odčinit nezákonné zbavení osobní svobody nebo majetku spadající do období mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990, a nahradit morální i majetkovou újmu, která tak mohla být dotčené osobě způsobena. Ačkoliv rehabilitace podle zákona o soudní rehabilitaci primárně směřuje k odškodnění osob nespravedlivě pravomocně odsouzených, nepochybně otevírá též možnost napravit křivdy v některých dalších případech, kdy nedošlo k zahájení trestního stíhání (popřípadě kdy došlo k zahájení trestního stíhání, ale nedošlo k pravomocnému odsouzení dotčené osoby).
Restriktivní přístup, který obecné soudy při interpretaci zákona o soudní rehabilitaci zvolily, Ústavní soud nemůže akceptovat. Z dikce § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci vyplývá, že nepostihuje jen situace, kdy nedošlo k zahájení trestního stíhání, nýbrž všechny v úvahu přicházející situace, což vyplývá z formulace „i když nebylo zahájeno trestní stíhání“ a jejího teleologického výkladu, založeném na smyslu zákona o soudní rehabilitaci. Bylo by naprosto nelogické, aby za stejných podmínek osoba, jíž zákon přiznává právo účasti na předmětné soudní rehabilitaci, měla na ni za jinak totožných podmínek nárok v situaci, kdy byla vyšetřována a zbavena osobní svobody bez zahájení trestního stíhání, a druhá osoba by na ni za stejných podmínek nárok neměla jen proto, že proti ní trestní stíhání zahájeno sice bylo, ale neskončilo konečným rozsudkem, nýbrž zastavením trestního stíhání po propuštění z nezákonné vazby. Navíc z hlediska možného gramatického výkladu formulace „i když nebylo zahájeno trestní stíhání“ nevylučuje případy, kdy trestní stíhání zahájeno bylo a došlo k jeho zastavení.
V rozhodování o rehabilitacích osob pronásledovaných nedemokratickým režimem se má navíc uplatňovat princip favoris rehabilitationis, kdy jeho obsahem sice nemůže být odškodnění všech křivd, ale má jím být jednak úmysl rozhodnout v pochybnostech ve prospěch rehabilitace, a nikoli v její neprospěch, a jednak vědomí toho, že demokratický režim by neměl ke křivdě vytvořené nedemokratickým režimem přidávat křivdu další.
Ústavní soud přisvědčil také námitce stěžovatele, že povinností obvodního soudu bylo respektovat dosud platný a účinný § 7 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci, a měl tedy rozhodovat v senátu. Tím, že o návrhu stěžovatele na vyslovení soudní rehabilitace rozhodla samosoudkyně, došlo k porušení práva na zákonného soudce.
Ústavní soud svým rozhodnutím nijak nepředjímá, jak obecné soudy znovu rozhodnou. Podle Ústavy však při svém rozhodování budou vázány právními závěry vyslovenými Ústavním soudem.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 362/26 je dostupný 
zde (333 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu