Ústavní soud, TZ 5/2026
Stěžovatel byl v listopadu roku 2016 uznán vinným ze spáchání sexuální trestné činnosti na dětech a bylo mu uloženo ochranné sexuologické léčení v ambulantní formě. V roce 2018 soud proměnil ochranné léčení na ústavní. V roce 2019 byl stěžovatel opět uznán vinným ze spáchání sexuální trestné činnosti na dětech. Původně uložené ochranné sexuologické léčení totiž nesplnilo svůj účel a nezaručovalo dostatečnou ochranu společnosti, proto mu soud léčení přeměnil na zabezpečovací detenci, kde se stěžovatel nachází od 30. srpna 2021. V mezidobí byl stěžovatel převeden do výkonu trestu, neboť byl uznán vinným ze spáchání přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Městský soud v Brně usnesením ze dne 14. května 2025 rozhodl, že zabezpečovací detence stěžovatele dále trvá, toto rozhodnutí pak o necelý měsíc později potvrdil i Krajský soud v Brně.
Ze spisu vyplývá, že stěžovateli byla diagnostikována anormální sexuální preference se zaměřením na dospívající chlapce s možným přesahem do pásma homosexuální pedofilie, vedle toho má disociální poruchu osobnosti a je postižen závažným tělesným postižením (idiopatická neuropatie), které i přes léčbu postupuje a stěžovatele významně omezuje v pohybu.
Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutím městského a krajského soudu, neboť se domnívá, že se soudy při svém rozhodování o trvání zabezpečovací detence dostatečně nezabývaly jeho stavem, čímž měly porušit jeho ústavně zaručená práva. Domnívá se, že soudy měly více zkoumat, zda by vůbec byl v ochranném léčen schopen páchat trestnou činnost. Zdůraznil, že je bez invalidního vozíku takřka nepohyblivý, má pokroucené ruce a je zpomalený kvůli medikaci. Uvádí, že v tomto stavu není nebezpečný pro okolí, není schopen recidivy a podle jeho názoru by postačovalo ho odclonit od přístupu k internetu.
První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Langášek) ústavní stížnosti vyhověl a zrušil napadená rozhodnutí městského soudu a krajského soudu, neboť jimi byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele na osobní svobodu a soudní ochranu.
Zabezpečovací detence představuje nejpřísnější druh ochranného opatření a intenzivní zásah do osobní svobody jednotlivce chráněné čl. 8 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soudy musí pečlivě zvažovat přiměřenost konkrétního nástroje omezujícího osobní svobodu jednotlivce ve vztahu k možnému nebezpečí, které při využití méně invazivního zásahu do osobní svobody (např. ochranného léčení ve smyslu § 99 trestního zákoníku) může ze strany omezované osoby hrozit. Musí tedy velmi pečlivě posuzovat, zda dostatečnou ochranu společnosti před jednáním omezované osoby nezajistí mírnější opatření.
Jednou ze zákonných podmínek pro uložení ochranného opatření včetně zabezpečovací detence je posouzení nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem (§ 96 odst. 1 trestního zákoníku). Na základě požadavků plynoucích z čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny je nutné vykládat § 96 odst. 1 trestního zákoníku tak, že součástí hodnocení přiměřenosti uložení či dalšího trvání ochranného opatření, konkrétně aktuálnosti a reálnosti nebezpečí hrozícího od pachatele v budoucnu, je i vyhodnocení aktuálních dopadů progresivního onemocnění na zdravotní stav pachatele a na jeho reálnou schopnost ohrozit zájmy chráněné trestním zákonem v konkrétní míře. Postupující onemocnění může totiž mít v konkrétních případech zásadní dopad na fyzické i mentální schopnosti jednotlivce, což může podstatným způsobem ovlivnit reálnost nebezpečí hrozícího od této osoby společnosti (k této problematice rovněž viz nález Ústavního soudu ze dne 10. prosince 2025, tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://shorturl.at/yg49B)
Co se týče celkového stavu a jednání stěžovatele, obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích vyšly zejména ze zprávy odborné komise detenčního ústavu, dále z vyjádření samotného stěžovatele a ze spisových materiálů, spojených se stěžovatelovou recidivou. Případ stěžovatele je však vzhledem k jeho diagnóze idiopatické neuropatie velmi specifický, přičemž s touto skutečností se soudy dostatečně nevypořádaly. Z odůvodnění jejich rozhodnutí není zřejmé, jak přesně se v nynější fázi neuropatie u stěžovatele projevuje a zda je stěžovatel v této fázi nemoci fyzicky schopen, popř. do jaké míry, představovat nebezpečí pro společnost, ať už při fyzickém či virtuálním kontaktu.
Ústavní soud shrnuje, že obecné soudy nedostály ústavním požadavkům zvlášť pečlivého posouzení budoucího nebezpečí hrozícího od pachatele a posouzení přiměřenosti uložení zabezpečovací detence, a to na základě spolehlivých a aktuálních poznatků o stavu osoby v zabezpečovací detenci. Hlavním ústavním deficitem rozhodnutí byla nedostatečná zjištění ohledně aktuálního stavu stěžovatelova progresivního neurologického onemocnění a nedostatečné vyhodnocení dopadů tohoto onemocnění na reálnost nebezpečí, které od stěžovatele v budoucnu hrozí. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje, že žádným způsobem nepředjímá výsledek rozhodnutí o trvání zabezpečovací detence, to bude nyní věcí Městského soudu v Brně, který bude v případu znovu rozhodovat. V souladu s rozhodnutím Ústavního soudu však tentokrát bude muset pečlivě zjistit, jaký je aktuální zdravotní stav stěžovatele a jaký vliv má – zjednodušeně řečeno – na jeho nebezpečnost pro společnost, a teprve poté rozhodnout o trvání zabezpečovací detence.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2617/25 je dostupný 
zde (301 KB, PDF).
Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu