Ústavní soud TZ 63/25
Civilní soudy automaticky vyžadovaly souhlas opatrovnického soudu k podání žaloby, kterou se nezletilí proti státu domáhali zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým opatrovnickým řízením. Soudy však mají v souladu se základním právem nezletilých na přístup k soudu povinnost hodnotit kritéria § 898 občanského zákoníku individuálně, podle konkrétních okolností případu. Vyžadování souhlasu opatrovnického soudu nelze odůvodnit obecným a mechanicky uplatňovaným závěrem, že podání jakékoli žaloby je neběžnou záležitostí, která může mít podstatné dopady do sféry nezletilého.
Stěžovatelé jsou sourozenci, kteří v listopadu 2023 podali samostatné žaloby, kterými se proti státu (vedlejší účastnici) domáhali zaplacení 462 812 Kč s příslušenstvím pro každého z nich. Žalovaná částka měla představovat zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým soudním řízením, v němž šlo o úpravu poměrů tehdy nezletilých stěžovatelů a řízení trvalo více než čtyři roky. V době podání žaloby bylo nyní již zletilé stěžovatelce šestnáct let a nezletilému stěžovateli třináct let. Sourozenci byli v řízeních zastoupení advokátkou na základě plné moci udělené zákonnou zástupkyní stěžovatelů — jejich matkou.
Obvodní soud oba stěžovatele (jejich matku) vyzval, aby doložili, že příslušný opatrovnický soud udělil s podáním jejich žalob souhlas. Jelikož stěžovatelé na opakované výzvy nezareagovali, nalézací soud obě řízení zastavil pro nedostatek podmínek řízení. Městský soud napadenými usneseními rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Ve věci mladšího stěžovatele městský soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že podání žaloby proti státu o náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem se týká oblasti správy majetku nezletilého dítěte a nelze je považovat za běžnou záležitost, jež by patřila do běžné správy jeho majetku; pro podání takové žaloby proti státu je proto třeba schválení opatrovnického soudu. Ve věci starší stěžovatelky městský soud odůvodnil své rozhodnutí tak, že stěžovatelka se mýlí, staví-li na roveň svéprávnost a procesní způsobilost k účasti v soudním řízení. Soud nemůže zatěžovat řízení předběžným posuzováním intelektuální úrovně a duševní vyspělosti nezletilé. Procesní podmínky musí být upraveny jednoduše a jednoznačně a není možné, aby po dobu řízení existovala nejistota ohledně účinnosti úkonů (tehdy) nezletilé. Nejvyšší soud následně napadenými usneseními dovolání stěžovatele zamítl a dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelka i stěžovatel se proto obrátili na Ústavní soud.
První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) ústavní stížnosti vyhověl. Napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, proto Ústavní soud rozhodnutí zrušil.
Klíčovou otázkou řešenou Ústavním soudem bylo, zda civilní soudy porušily základní právo tehdy nezletilých dětí na soudní ochranu, vyžadovaly-li po nich (po jejich matce) souhlas opatrovnického soudu k podání žaloby o náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřené dlouhé opatrovnické řízení proti státu. Civilní soudy odůvodnily svůj postup odkazem na § 898 občanského zákoníku, který stanoví, že „k právnímu jednání, které se týká existujícího i budoucího jmění dítěte nebo jednotlivé součásti tohoto jmění, potřebují rodiče souhlas soudu, ledaže se jedná o běžné záležitosti, nebo o záležitosti sice výjimečné, ale týkající se zanedbatelné majetkové hodnoty“ (odst. 1). Jedná-li rodič za dítě bez potřebného souhlasu soudu, lze takové právní jednání prohlásit za neplatné, jen působí-li dítěti újmu (odst. 4).
Bezpodmínečné vyžadování souhlasu soudu s podáním žaloby ze strany obecných soudů fakticky bránilo stěžovatelům v přístupu k soudu. Listina přitom zaručuje každému (tedy i nezletilému), že se může domáhat u soudu svého práva na soudní ochranu stanoveným postupem s tím, že podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Výklad procesních předpisů, které právo na soudní ochranu provádějí, musí soudy provést tak, aby byl přístup k soudu efektivně zajištěn. Judikatorní závěr Nejvyššího soudu, podle kterého je třeba bezvýjimečně souhlasu soudu k podání každé civilní žaloby (včetně jakékoliv žaloby na náhradu újmy způsobené při výkonu veřejné moci), jde nejen nad rámec doslovného znění ustanovení § 898 občanského zákoníku, ale je v rozporu s jeho smyslem a účelem.
Ustanovení § 898 odst. 1 občanského zákoníku vychází z předpokladu, že ke každému právnímu jednání rodiče týkajícímu se jmění dítěte je třeba schválení soudu. Z tohoto pravidla jsou stanoveny dvě výjimky: (1) právní jednání v běžných záležitostech dítěte nebo (2) ve výjimečných záležitostech zanedbatelné majetkové hodnoty. Zákonná úprava § 898 odst. 1 občanského zákoníku prostřednictvím výjimek ze základního pravidla umožňuje rodičům právně jednat bez zásahu státu v běžných záležitostech jejich dítěte i ve výjimečných záležitostech zanedbatelné hodnoty. V takových situacích se předpokládá, že újma na zájmech nezletilých nemůže být fatální a primární odpovědnost za jednání proto leží na rodičích jako zákonných zástupcích.
Pro účely posuzování nutnosti vyžadovat souhlas opatrovnického soudu s podáním jakékoliv žaloby je vždy třeba individuálně zkoumat, zda nespadá pod druhou výjimku § 898 odst. 1 občanského zákoníku (tj. zda nejde o „výjimečnou záležitost týkající se zanedbatelné majetkové hodnoty“). Civilní soudy přesvědčivě nevysvětlily, proč v případě stěžovatelů o zanedbatelnou majetkovou hodnotu nejde, a to ani při zohlednění nutného soudního poplatku (2000 Kč, resp. 14 000 v případě dovolání), ani v případě přiznání náhrady nákladů řízení potenciálně úspěšnému státu. Odůvodnily-li soudy potřebu souhlasu s podáním žaloby obecným tvrzením, že nezletilí budou mít povinnost platit odměnu advokátce, nezohlednily konkrétní hrozící riziko, a navíc pominuly prohlášení jejich matky, že případné náklady řízení ponese ze svého. Ústavní soud neshledal, že by ze strany rodičů šlo o zjevně bezúspěšné uplatňování práva či jejich zneužití ze strany rodičů na úkor nezletilých.
Nad rámec Ústavní soud konstatoval, že ze zákonného i judikatorního vývoje v posledních letech vyplývá jasný trend posilující roli dětí v soudním řízení. V opatrovnických řízeních zvláště je dítě hlavním a „slabým“ účastníkem, mnohdy obtěžovaným soudními výslechy, nutností spolupracovat s OSPOD atd. Budou-li se nezletilí v budoucnu častěji domáhat spravedlivého zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé opatrovnické řízení, bude tento trend logickým vyústěním dlouhodobého posilování jejich pozice v soudních řízeních. Stát se v tomto smyslu nemůže zbavovat odpovědnosti za svoji rozhodující úlohu v opatrovnických věcech a klást nezletilým nepřiměřené procesní překážky k uplatnění jejich práv.
Text nálezu sp. zn. I. ÚS 1504/25 je dostupný 
zde (600 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu