Ústavní soud, Brno, TZ 43/2021

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Proti stěžovateli bylo v roce 2011 zahájeno trestní stíhání pro jednání právně kvalifikované jako trestný čin zjednání výhody při zadávání veřejné zakázky v souběhu s trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby. Tohoto jednání se měl stěžovatel dopustit tak, že měl u dvou veřejných zakázek nechat provést vícepráce bez řádně vyhlášeného výběrového řízení, přestože si byl vědom, že vícepráce přesáhly limit stanovený tehdy platnou právní úpravou. Trestní řízení nakonec o pět let později skončilo pravomocným zproštěním obžaloby. Z důvodu nezákonně vedeného trestního stíhání vznesl stěžovatel vůči státu nárok na náhradu nemajetkové újmy. V tomto směru poukázal zejména na to, že se trestné činnosti měl dopustit v pozici primátora Statutárního města Přerov. Stěžovatel, člen ČSSD, jako primátor působil ve dvou funkčních obdobích po sobě a rovněž byl senátorem. V roce 2014 v komunálních ani v senátních volbách z důvodu trestního stíhání nekandidoval.

Stěžovatel požadoval odškodnění nemajetkové újmy ve výši 20 milionů korun. Ministerstvo spravedlnosti mu přiznalo pouze 81 250 Kč a zbylé částky se následně domáhal prostřednictvím žaloby proti státu. Zatímco soud prvního stupně přiznal stěžovateli náhradu nemajetkové újmy ve výši 800 750 Kč, odvolací soud tuto částku snížil na polovinu. Dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Stěžovatel se poté obrátil se svou ústavní stížností na Ústavní soud.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavněprávní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li být stát skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Osoba, která byla povinna se podrobit úkonům orgánů činných v trestním řízení, musí mít záruku, že pokud trestnou činnost nespáchala, dostane se jí odškodnění. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možné trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet. Tato záruka musí být dána i v případě, jestliže je pro poškozenou osobu výše újmy či příčinná souvislost problematicky prokazatelná.

V daném případě je klíčové, že stěžovatel byl po dlouhá léta veřejně činnou osobou, významným politikem, senátorem a dokonce primátorem statutárního města. Často bývá uváděno, že politik či veřejně činná osoba musí strpět větší míru zásahů do svého soukromí a každé podezření z trestné činnosti je tu třeba řádně prověřit, na druhou stranu tomu musí odpovídat povinnost adekvátně odškodnit nedůvodný zásah státu a situaci tak alespoň částečně narovnat. Do jisté míry srovnatelnou situací se Ústavní soud zabýval v nálezu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3x147jz ). V tomto nálezu Ústavní soud mj. vyslovil, že pokud stát zasáhne do života člověka nedůvodným trestním stíháním, poškodí či dokonce zničí jeho postavení ve společnosti a mnohdy i v rodině, musí výše odškodnění odpovídat takovému zásahu. Výše odškodnění nemateriální újmy totiž jistým způsobem vypovídá i o úctě státu k soukromému a veřejnému životu jednotlivých lidí.

Obecné soudy však v právě projednávaném případě nahlížely na otázku příčinné souvislosti a faktickou nemožnost stěžovatele prokázat přesnou výši finanční újmy v důsledku nezákonného trestního stíhání příliš úzce. Rovněž nelze souhlasit s názorem obecných soudů, že k ukončení politické kariéry stěžovatele došlo nikoliv v důsledku trestního stíhání, ale v příčinné souvislosti s propadem volebních preferencí politické strany. V tomto je naopak třeba přitakat stěžovateli, že nebýt trestního stíhání, tak by s velmi vysokou pravděpodobností jeho politická kariéra pokračovala i nadále. Úvahy soudů o tom, že s největší pravděpodobností by stěžovatel nebyl zvolen do Senátu Parlamentu ČR, a to i v případě, že by k jeho trestnímu stíhání nedošlo, jsou čistě spekulativní.

Ústavní soud je dalek toho, aby v daném případě sám přesně určoval finanční částku, která stěžovateli po právu náleží ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, nebo dával podrobný návod pro její výpočet; to není a ani nemůže být jeho úkolem. Zrovna tak Ústavní soud netvrdí, že taková suma odpovídá (původnímu) požadavku stěžovatele ve výši 20 000 000 Kč. Rozhodně však z ústavního hlediska nelze vzhledem ke všem okolnostem věci, které vyšly najevo, považovat za přiměřenou dosud přiznanou částku. Obecné soudy musí znovu odpovědně zvážit veškeré klíčové okolnosti tohoto mimořádného případu a rozhodnout; odůvodnění jejich rozhodnutí však již nesmí vykazovat shora vytknuté ústavněprávní deficity.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 417/21 je dostupný  zde (212 KB, PDF).

Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu