Ústavní soud, Brno, TZ 15/2022
IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) zamítl ústavní stížnost stěžovatelky evidované právnické osoby Arcibiskupství olomoucké, neboť neshledal důvodnost namítaného porušení jejích základních práv či svobod.
Okresní soud v Kroměříži zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala nahrazení souhlasu příspěvkové organizace Národní památkový ústav (v tomto řízení vedlejší účastnice) s uzavřením dohody o vydání jiné věci podle § 10 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) (dále jen „ZMV“), a to komplexu Květné zahrady v Kroměříži, sestávajícího z blíže specifikovaných nemovitých věcí. Okresní soud dospěl k závěru, že nebyla splněna ani jedna z podmínek uvedených v § 7 odst. 1 ZMV, a navíc jejímu vydání brání překážka uvedená v § 8 odst. 1 písm. a) ZMV. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně toto rozhodnutí potvrdil. Ztotožnil se plně s názorem okresního soudu, že sporné pozemky nejsou ve funkční souvislosti s pozemky, které byly stěžovatelce vydány, a ani nesloužily jako obydlí duchovních, neboť jím se obecně rozumí budova nebo byt, a uplatnila-li stěžovatelka v písemné výzvě jako restituční důvod, že tyto sloužily administrativním účelům, nebylo to prokázáno žádnými důkazy, a ani žádné takové důkazy stěžovatelka nenavrhovala. Nadto některé sporné pozemky, jak bylo prokázáno v řízení před okresním soudem, byly zastavěny, přičemž s dalšími spornými pozemky tvoří jeden nedělitelný funkční celek Květné zahrady.
Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti mj. namítala, že Květná zahrada může svou kulturní, uměleckou, památkovou a turistikou funkci plnohodnotně zastávat pouze v širším celku, tedy v rámci celého komplexu (s Podzámeckou zahradou a Arcibiskupským zámkem), kdy její společenský význam je v současnosti zásadní, přičemž obecné soudy specifičnost až unikátnost současného předmětu sporu nereflektují. Dále nesouhlasila s tím, jak obecné soudy interpretovaly pojem „obydlí duchovních“, a konečně předestřela rovněž námitky procesní povahy.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud při rozhodování posuzované věci vycházel z toho, že v ústavní rovině rozhoduje o ochraně vlastnického práva dvou subjektů, tedy stěžovatelky jako vlastnice nemovitých věcí (Arcibiskupského zámku a Podzámecké zahrady), jejíž vlastnické právo bylo konstituováno postupem podle § 10 odst. 2 ZMV, a která tvrdí, že další nemovitá věc (Květná zahrada) ve vlastnictví jiného subjektu, tj. státu, s nimi funkčně souvisí ve smyslu § 7 odst. 1 ZMV, a proto jí vznikl nárok na jejich vydání, případně že tvoří jejich příslušenství, a tudíž jí měla být vydána společně s nimi podle § 12 odst. 1 ZMV.
Výklad zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, respektující záměr zákonodárce zmírnit (fakticky) některé majetkové křivdy, to znamená zajistit v restitučním procesu „rozumné“ uspořádání vlastnických poměrů, při kterém bude restituovaný majetek – pokud možno – účelně využit, a současně se předejde budoucím sporům, jež by mohly vzniknout v důsledku střetu práv vlastníků funkčně souvisejících nemovitých věcí ve smyslu § 7 odst. 1 tohoto zákona, je výkladem ústavně konformním, souladným s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vztah tzv. funkční souvislosti ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona je dán tam, kde jedna nemovitá věc nemůže samostatně (bez druhé věci) vůbec či řádně plnit funkci, k níž byla určena, a v případě, že by tyto věci zůstaly rozděleny, užitná (hospodářsko-technická) hodnota jedné z věcí, případně obou věcí, by se podstatně snížila. Z hlediska naplnění této podmínky je – oproti souvislostem historicko-vlastnickým (právním) a památkářským (kulturním) – rozhodným hledisko hospodářsko-technické, tedy zda nemovitá věc může plnit svou funkci (aniž by to pro dotčený subjekt eventuálně mělo závažný negativní dopad na hodnotu jiných nemovitých věcí v jeho vlastnictví). Takový výklad zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi není v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, ze kterého plyne zásada legitimního očekávání a právní jistoty. Respektuje, že nejde pouze o vrchnostenské rozhodnutí zákonodárce, nýbrž i o formou zákona vyjádřený výsledek dohody mezi dotčenými subjekty následně stvrzené uzavřením smluv o vypořádání (majetkovém vyrovnání) mezi státem a každou z dotčených církví a náboženských společností.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že obydlím (duchovních) ve smyslu § 7 odst. 1 písm. b) ZMV je třeba rozumět i pozemek, který je příslušenstvím domu apod. sloužícímu k bydlení. K tomu vytýká Nejvyššímu soudu, že pojem obydlí vyložil v běžném slova smyslu, resp. příliš úzce. Uvedenému soudu však lze přisvědčit, že pod tento pojem nutno primárně zařadit budovu, která sama o sobě může být předmětem vydání podle § 7 odst. 1 písm. b) ZMV. Teprve spolu s ní by pak patrně mohl být vydán pozemek představující její příslušenství (jako věc vedlejší). V posuzované věci se ale žádná budova, jež by sloužila k bydlení duchovních, na pozemku Květné zahrady nenalézala, přičemž stěžovatelka požaduje jen vydání pozemku. Ten ovšem příslušenstvím, chybí-li zde zmíněná věc hlavní, být nemůže.
Květná zahrada je samostatným (uzavřeným) souborem pozemků a staveb na nich umístěných (které případně mají své vlastní příslušenství), k pozemkům, na nichž stojí stavba zámku, nejenže nepřiléhá, ale nachází se na vzdáleném místě, a může být jakožto park se zahradnictvím trvale užívána samostatně, nikoli pouze a trvale s hlavní věcí v rámci jejich hospodářského určení (§ 510 odst. 1 občanského zákoníku). Závěry obecných soudů, jejichž neústavnost stěžovatelka tvrdí, proto Ústavní soud shledal ústavně konformními, aniž by jakkoliv zpochybňoval jiná hlediska (umělecká, památková, architektonická, historická atd.), kterými stěžovatelka argumentuje. Nelze přitom přehlédnout, že stěžovatelka, měla-li za to, že Květná zahrada je příslušenstvím zámku, mohla se, či měla se domáhat jejího vydání společně s ním, což však neučinila.
Ústavní soud tak uzavírá, že obecné soudy výkladem příslušných ustanovení ZMV neporušily žádnou z kautel ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu. Stejně tak nedošlo k porušení jejího práva na ochranu vlastnického práva, neboť pouhý spor, v němž má být existence vlastnického práva jako takového teprve zjištěna, popř. takové právo má být teprve konstituováno, nespadá do oblasti chráněné čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 287/21 je dostupný 
zde (278 KB, PDF).
Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu