Ústavní soud, TZ 32/2026
Obecné soudy podmínily existenci restitučního nároku požadavkem na podání žádosti podle zákona z roku 1946 a současně přikládaly rozhodující význam skutečnosti, že ještě před rozhodným obdobím přešel majetek na stát konfiskací podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Takový výklad přitom popírá smysl a účel restituce vyjádřený v § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., jímž je zmírnění majetkových křivd, bez sankcionování za to, že osoby nevyužily v kontextu doby po únoru 1948 jen formálních procesních prostředků. Napadená soudní rozhodnutí vykládající restituční úpravu tak z ústavního hlediska ani tentokrát neobstojí.
Stěžovatel před Ústavním soudem napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2024 č. j. 28 Cdo 3259/2023-1678 (dostupné zde) a jemu předcházející rozhodnutí. Jde o restituční spor o lesní pozemky u obce Třebechovice pod Orebem, které patřily dr. Josefu Colloredo-Mansfeldovi, dědovi stěžovatele. V roce 1942 mu byl veškerý majetek zkonfiskován ve prospěch Německé říše a po válce nebyl vrácen. Restituční nárok stěžovatele vycházel z § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. Toto ustanovení dopadá na případy osob, jimž vznikl nevypořádaný nárok na vrácení majetku podle předpisů vydaných po skončení druhé světové války. Ve věci zasahoval Ústavní soud nálezem ze dne 9. 3. 2021 sp. zn. II. ÚS 3285/19 (tisková zpráva).
Stěžovatel v nynější ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy chybně posoudily jádro sporu, zda jeho předek spadal do kategorie státně nespolehlivých osob, jestliže existovaly dílčí indicie, že podal tzv. Fragebogen, tedy dotazník ke zjištění německé národní příslušnosti. Stěžovatel též namítal rozpor mezi skutkovými závěry a provedeným dokazováním. Uvedl, že posouzení obecnými soudy je nezákonné co do posouzení rozhodného období. Mimo jiné vznesl i námitku neplatnosti nacistické konfiskace a uplatnění nároku na restituci podle zákona č. 128/1946 Sb.
Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Zdeněk Kühn) ústavní stížnosti vyhověl a rozhodnutí obecných soudů zrušil, protože jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu.
Klíčovou podmínkou poválečných restitucí byl přezkum státní spolehlivosti žadatele, a právě s tímto hodnocením souvisí jádro sporu: zda dr. Josef Colloredo-Mansfeld spadal do kategorie státně nespolehlivých osob, jestliže existovaly dílčí indicie, že podal tzv. Fragebogen, tedy dotazník ke zjištění německé národní příslušnosti.
Ústavní soud dospěl k závěru, že způsob, jakým obecné soudy tuto skutkovou otázku posoudily, je v extrémním rozporu s obsahem soudního spisu. Přestože obsah dotazníku nebyl znám, obecné soudy vyložily jeho vyplnění paušálně jako snahu o získání říšského občanství za účelem ochrany rodového majetku. Takové hodnocení však vůbec nebere v úvahu dobové souvislosti a opomíjí stěžejní námitku stěžovatele, podle níž byl dr. Josef Colloredo-Mansfeld i další členové jeho rodiny v té době vystaveni soustavnému nacistickému nátlaku. Obecné soudy se navíc řádně nevypořádaly ani s dalšími důkazy, např. předloženými osvědčeními o státní spolehlivosti, přestože šlo o klíčové důkazy.
Za neústavní považoval Ústavní soud též závěr obecných soudů, podle nichž překážkou restituce byla též skutečnost, že dr. Josef Colloredo-Mansfeld po skončení války nepodal žádost o navrácení majetku, a že majetek přešel na stát na základě konfiskačních dekretů ještě před rozhodným obdobím (tj. před 25. únorem 1948). Takový výklad ve svém důsledku popřel samotný smysl rozhodné právní úpravy v § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., jímž je náprava restitucí zmařených v poválečném období.
Závěry soudní praxe vztahující se k restitucím podle jednoho zákona nelze mechanicky přenášet na restituční nároky uplatňované podle jiného zákona, který stanoví odlišná kritéria restitučního nároku. Restituční nároky upravené v § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., mají specifickou povahu, která je odlišuje od ostatních restitučních nároků, a musí být proto zohledněna při jejich posuzování. Smyslem této právní úpravy je odčinit majetkovou křivdu osobám, jimž byl majetek odňat nikoli až v tzv. rozhodném období po únoru 1948, ale již v době tzv. druhé republiky či nacistické okupace. Tyto osoby nebyly odškodněny, přestože jim objektivně svědčilo právo na restituci, avšak v důsledku historických okolností se jí nemohly účinně domoci.
Z hlediska § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. není možné posouzení restitučního nároku omezit jen na splnění podmínky tzv. rozhodného období a zkoumat pouze okamžik formálního přechodu majetku na stát. To platí tím spíše, že podle dobové judikatury konfiskační praxe vycházela pouze ze zápisu vlastnického práva v pozemkových knihách, aniž by v rámci tohoto řízení byla přezkoumávána neplatnost převodu či přechodu majetku uskutečněného v době nacistické okupace. Stejně tak není rozhodné, zda oprávněná osoba uplatnila svůj nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. Určující je, zda byly naplněny hmotněprávní předpoklady pro vznik nároku podle poválečných předpisů, nikoli to, zda oprávněná osoba využila tehdejší procesní prostředky k jeho uplatnění.
Při hodnocení událostí, které se odehrály v období druhé světové války a bezprostředně po ní, je namístě postupovat s co největší obezřetností a citlivostí k dobovým souvislostem. Rozhodující význam nelze přisuzovat jednotlivým, vzájemně neprovázaným skutečnostem, aniž by byly zasazeny do celkového historického a právního kontextu. Proto ani samotné vyplnění tzv. Fragebogen (dotazníku ke zjištění německé národní příslušnosti) v době nacistické okupace, jehož obsah se navíc nedochoval, nelze bez dalšího posoudit jako provinění vůči československému státu. Takový postup by totiž odporoval zásadě volného hodnocení důkazů.
V dalším řízení budou soudy vázány závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu. Bude nutné, aby se soudy zabývaly naplněním podmínek restituce komplexně a bez přepjatého formalismu, při respektování smyslu a účelu restituční úpravy, a aby všechny rozhodné skutkové okolnosti hodnotily v jejich vzájemných souvislostech. Současně bude nutné vypořádat se se všemi relevantními důkazy obsaženými ve spise. Soudy zejména nesmí pominout ty důkazy, které svědčí ve prospěch restitučního nároku stěžovatele. Své závěry musejí soudy přesvědčivě, přezkoumatelně a ústavně souladným způsobem odůvodnit.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1394/24 je dostupný 
zde (519 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu