Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Vyhlášení nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3285/19 dne 17. března 2021 – rozhodnutí zveřejněné s tiskovou zprávou

Spor o lesy vydané rodu Colloredo-Mansfeld se vrací na začátek



 

Ústavní soud, Brno, TZ 20/2021

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele Leonharda Josefa Colloredo-Mansfelda a zrušil rozsudky Okresního soudu v Hradci Králové, Krajského soudu v Hradci Králové a usnesení Nejvyššího soudu, neboť jimi bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel (syn paní Kristiny Colloredo-Manfeld, do jejíhož procesního postavení vstoupil v průběhu řízení) vystupoval v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaného. Žalobcem bylo město Třebechovice pod Orebem, v jehož katastrálním území se nachází pozemky, které jsou předmětem sporu. Tyto pozemky, které byly před druhou světovou válkou ve vlastnictví rodu Colloredo-Mansfeld, byly rozhodnutím Ministerstva zemědělství České republiky, Pozemkového úřadu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2008, vydány dle § 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) a § 3 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 243/1992 Sb.“), vydány do vlastnictví matky stěžovatele; toto rozhodnutí napadl žalobce v řízení před obecnými soudy.

Nárok na předmětné pozemky odvozuje stěžovatel od vlastnického práva dr. Josefa Colloredo-Mansfelda, svého děda. V období Protektorátu Čechy a Morava byly předmětné pozemky zkonfiskovány německou Státní tajnou policií (Gestapo) a ke dni 19. 2. 1942 byl proveden vklad vlastnického práva k nim pro Německou říši v zemských deskách. Po skončení druhé světové války československý stát zkonfiskoval předmětné pozemky jako náležející Německé říši. Byl na ně rovněž vydán konfiskační výměr, který byl později po 25. 2. 1948 zrušen a byly přiděleny obci Štěnkov. Podstata sporu o předmětné pozemky spočívala, stručně řečeno, v tom, zda stěžovateli (resp. jeho matce) svědčilo právo na vydání předmětných pozemků v rámci restitucí po roce 1989, nebo zda pro to nejsou splněny právní podmínky. Obecné soudy dospěly k závěru, že právo na vydání pozemků stěžovateli nesvědčilo, zjednodušeně řečeno z toho důvodu, že k přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na stát nedošlo v rozhodném období (tedy od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990).  

Stěžovatel se závěrem obecných soudů nesouhlasí, a proto se obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (právo vlastnit majetek), čl. 36 odst. 1 Listiny (právo na soudní ochranu), jakož i čl. 4 Ústavy České republiky.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavně zaručené základní právo stěžovatele na soudní ochranu bylo všemi třemi napadenými rozhodnutími obecných soudů porušeno, neboť tato rozhodnutí se vyhýbají řešení otázky, která je pro správné právní posouzení věci zcela stěžejní. Obecné soudy vycházely paušálně z toho, že předmětné pozemky byly zkonfiskovány dle některého z konfiskačních dekretů, aniž zvažovaly, zda se na tyto pozemky konfiskační dekrety vůbec vztahují či nedopadla-li na ně některá z výjimek předvídaných těmito dekrety. Je však nemožné právně posoudit stěžovatelem uplatňovaný nárok bez důkladného objasnění skutkové otázky postoje děda stěžovatele k Československé republice a Německé říši v období od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945 tak, jak se manifestoval v jeho skutcích. Na něm totiž závisí správnost celé právní konstrukce obecných soudů, že vlastnické právo k předmětným pozemkům na stát nepřešlo až v rozhodném období, nýbrž ještě před ním, od níž se odvíjel i způsob rozhodnutí ve věci samé. 

Před obecnými soudy bylo vedeno právními nástupci dr. Josefa Colloredo-Mansfelda již mnoho restitučních sporů a prakticky žádný z nich se neobešel bez posuzování těchto rozhodných okolností. Tím, že se jim v nynější věci obecné soudy vůbec nevěnovaly, nezjistily dostatečný skutkový podklad pro správné právní posouzení věci. Ani Ústavní soud v této věci se tak těmito okolnosti z ústavněprávního hlediska nemohl zabývat. Napadená rozhodnutí tedy nezrušil proto, že by dle jeho názoru bylo na místě opačné rozhodnutí, ale, zjednodušeně řečeno, že věc nebyla dostatečně projednána, aby vůbec nějaké rozhodnutí v jejím meritu mohlo být učiněno.

Věc se nyní vrací k Okresnímu soudu v Hradci Králové, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu. Ústavní soud výsledek tohoto opakovaného řízení v žádném případě nepředvídá ani nepředesílá, ať však bude jakýkoliv, bude povinností obecných soudů jej řádně a srozumitelně odůvodnit.  

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3285/19 vyhlášený dne 17. března 2021 v 10:00 hod. naleznete  zde (453 KB, PDF). 

Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu

Upozornění: Po dobu nouzového stavu jsou nálezy Ústavního soudu vyhlašovány bez přítomnosti účastníků, právních zástupců a veřejnosti tak, že text nálezu je v okamžiku vyhlášení publikován v sekci Aktuality na webových stránkách soudu.