Ústavní soud, Brno, TZ 37/2020

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) přijalo na návrh II. senátu Ústavního soudu ve věci řízení vedeného pod sp. zn. II. ÚS 4041/19 právní názor, který se odchyluje od právního názoru vysloveného v nálezu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 905/17, toto stanovisko:

Trestní soud v řízení o povolení obnovy jako mimořádném opravném prostředku neporuší právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nebude-li za „skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé“ podle ustanovení § 278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, považovat skutečnosti nebo důkazy hypotetické či zjevně pochybné (sporné), neskýtající důvodný předpoklad (oproti pouhé potenciálně odlišné interpretaci skutkového děje), že na jejich základě by mohlo dojít ke změně pravomocného rozhodnutí, které je předmětem návrhu na obnovu řízení; tyto skutečnosti nebo důkazy mohou být v řízení o povolení obnovy (nikoliv až v řízení obnoveném) posuzovány rovněž z hlediska toho, zda na jejich základě lze dospět k jinému hodnocení skutečností a důkazů známých z předchozího řízení.

II. senát Ústavního soudu při projednávání ústavní stížnosti, ve které je rozhodující otázkou, zda v řízení o povolení obnovy řízení navržené důkazy jakožto důkazy dokládající nové skutečnosti soudu dříve neznámé měly vést k rozhodnutí o povolení obnovy řízení či nikoliv, shledal rozpor mezi vlastním právním názorem a názorem obsaženým v nálezu sp. zn. III. ÚS 905/17. Tento nález se týká ústavní stížnosti podané proti zamítavému usnesení proti návrhu na povolení obnovy trestního řízení z důvodu uvedeného v ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: bit.ly/3aHWoLs) .

Tvrzený rozpor byl spatřován ve výkladu pojmu „nové skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé“ ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu. Proto II. senát usnesením přerušil řízení a podle § 23 zákona o Ústavním soudu předložil tuto otázku k posouzení plénu. Podle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu platí, že dospěje-li senát „v souvislosti se svou rozhodovací činností k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu. Stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán.“ Smyslem přijímání stanovisek je zajištění jednotnosti judikatury Ústavního soudu v nálezových věcech.

Před nálezem sp. zn. III. ÚS 905/17 byla rozhodovací praxe stran povolení obnovy řízení jednoznačná (podrobně viz body 16 - 20 stanoviska). V případě, že v návrhu na povolení obnovy byly tvrzeny nové skutečnosti, bylo pro povolení obnovy stěžejní nejen to, že se jedná o skutečnosti soudu dříve neznámé, ale především, zda by tyto nové poznatky mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Již v řízení o povolení obnovy proto soud hodnotil relevanci těchto poznatků pro pravomocně skončené řízení, včetně toho, zda se nejedná např. o účelovou změnu výpovědí svědků.

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 905/17 se dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu vymyká. Podstata jeho právního názoru totiž spočívá v tom, že v řízení o povolení obnovy (1.) postačuje potencialita odůvodnění pro stěžovatele příznivějšího rozhodnutí v důsledku předložení nové skutečnosti nebo důkazu, (2.) soudy nehodnotí relevanci tohoto ovlivnění, neboť tomu je vyhrazeno již obnovené řízení a (3.) soudy se nezabývají důvody, pro které nová skutečnost či důkaz nebyla předložena v původním řízení.

Ústavní soud ve stanovisku konstatuje, že tento právní názor (o potencialitě ovlivnění) opomíjí okolnost, že se musí jednat o skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, přičemž tato „neznámost“ nemůže být dána pouhou okolností, že v předchozím trestním řízení tyto skutečnosti nebyly zjištěny, resp. důkazy nebyly provedeny bez toho, že nebude zkoumán jejich dopad na pravomocné rozhodnutí. Stále je totiž třeba mít na zřeteli, že návrh na obnovu řízení představuje mimořádný opravný prostředek, který se podává proti pravomocnému trestnímu rozhodnutí.

Rozporovaný právní názor obsažený v nálezu sp. zn. III. ÚS 905/17 by mohl ve svých důsledcích vést ke snadno zneužitelné situaci, kdy by pravomocně odsouzení ve snaze zvrátit pro ně nepříznivý výsledek celého řízení mohli v rámci návrhu na povolení obnovy řízení soudům předkládat prakticky jakékoliv důkazy s tvrzením, že tyto představují nové skutečnosti soudu dříve neznámé, a to i přestože k prokázání oněch sporných okolností případu bylo dokazování v původním řízení vedeno.

Ústavní soud závěrem shrnuje, že „skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé“ podle ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu soud hodnotí již v řízení o povolení obnovy a zjišťuje jejich význam pro pravomocně skončené trestní řízení. Nemůže se tak jednat o skutečnosti nebo důkazy hypotetické či zjevně pochybné, nýbrž musí skýtat vysoký stupeň pravděpodobnosti (resp. plně odůvodněný předpoklad) o tom, že na jejich základě by skutečně mohlo dojít ke změně původního pravomocného rozhodnutí. Při tomto hodnocení se soud může zabývat rovněž důvody, pro které tyto skutečnosti nebo důkazy nebyly uplatněny dříve. K porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu v těchto případech dojde jen tehdy, zjistí-li Ústavní soud extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a z něho vyvozenými právními závěry, nikoliv v případě pouhé potenciálně odlišné interpretace skutkového děje.

Ke stanovisku zaujali odlišné stanovisko soudci Josef Fiala a Radovan Suchánek.

Text stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20 včetně disentu je dostupný  zde (519 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu