Ústavní soud, Brno, TZ 41/2019
III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Radovan Suchánek) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 29. března 2018, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel přijel do České republiky na turistické vízum v říjnu roku 2016. Den po příjezdu byl zadržen Policií České republiky na základě mezinárodního zatykače vydaného Spojenými státy americkými (USA). Následně o stěžovatelovo vydání k trestnímu stíhání požádala i Ruská federace. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2017 bylo dle § 95 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, rozhodnuto, že vydání stěžovatele k oběma předmětným trestním stíháním je přípustné a stěžovatel může být vydán buď do USA, kde se měl, stručně řečeno, dopustit neoprávněného vniknutí do zabezpečené počítačové sítě několika obchodních společností a neoprávněně tak získat přístup k osobním údajům z účtů jejich klientů (v počtu desítek milionů), nebo i do Ruské federace, kde se měl, stručně řečeno, dopustit odcizení majetku přes internet v rámci organizované skupiny. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 11. 2017 zamítl. Proti uvedeným usnesením městského soudu a vrchního soudu stěžovatel podal ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. IV. ÚS 530/18 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Již před jejím odmítnutím dne 6. 12. 2017 podal stěžovatel žádost o mezinárodní ochranu, kterou odůvodnil obavou z vydání k trestnímu stíhání do USA. Tu Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 12. 1. 2018 dle § 16 odst. 1 písm. h) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zamítlo jako zjevně nedůvodnou. Proti tomuto rozhodnutí Ministerstva vnitra stěžovatel brojil žalobou, kterou městský soud rozsudkem ze dne 16. 3. 2018 č. j. 2 Az 6/2018-44 zamítl. Neudělení mezinárodní ochrany stěžovatel dále napadl kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud odmítl rozsudkem ze dne 3. 5. 2018. Ještě před zmíněným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti bylo vydáno nynější ústavní stížností napadené rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 29. 3. 2018. Tím bylo ve věci souběhu žádostí Ruské federace a USA o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání rozhodnuto tak, že dle § 97 odst. 1 a § 102 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních na základě I. výroku usnesení městského soudu ze dne 30. 5. 2017 ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 24. 11. 2017 se povoluje vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do USA. Následně ještě téhož dne došlo k fyzickému uskutečnění vydání stěžovatele do USA. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud, neboť je přesvědčen, že vydání osoby do cizího státu k trestnímu stíhání v extradičním řízení není možné před skončením azylového řízení, a to včetně soudního přezkumu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud v odůvodnění odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st.37/13, ze kterého vycházel (text stanoviska je dostupný v databázi NALUS zde: https://bit.ly/2TXLGb9 
), jakož i na nálezy Ústavního soudu navazující na toto stanovisko (sp. zn. III. ÚS 665/11 ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 1801/14 ze dne 9. 12. 2014 a sp. zn. I. ÚS 425/16 ze dne 12. 4. 2016). Předmětné stanovisko pléna dopadá na situaci, kdy došlo k souběhu vydávacího řízení s řízením o mezinárodní ochraně, ve kterém se osoba domáhala mezinárodní ochrany vůči státu svého původu, a tento stát původu současně žádal o její vydání k trestnímu stíhání či výkonu trestu. Ústavní soud v dnes vyhlášeném nálezu dospěl k závěru, že závěry stanoviska lze vztáhnout i na situaci, kdy vydání k trestnímu stíhání žádá stát odlišný od země původu dané osoby.
Ústavní soud v dané věci rovněž poukázal na uvedené stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 i z toho hlediska, že rozhodnutí ministra ve věcech extradičních lze považovat za projev státní suverenity (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a ministr může při svém rozhodování uvážit různé aspekty věci. Ministrovu úvahu v dané věci v tomto směru tedy Ústavní soud nikterak neposuzoval.
Ministr spravedlnosti však nesmí povolit vydání osoby do cizího státu podle § 97 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, probíhá-li řízení o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany, včetně navazujícího soudního přezkumu, ledaže by šlo již o opakovanou žádost. To platí i tehdy, žádá-li o vydání jiný stát, než jaký se jeví být státem původu této osoby, a to jakkoliv toliko vůči státu původu může udělením mezinárodní ochrany vzniknout nepřekročitelná překážka povolení vydání. Takový postup ministra, respektující přednost povinnosti České republiky chránit základní práva před jejím mezinárodním závazkem k vydání osoby k trestnímu stíhání do cizího státu, je v souladu se systematickým výkladem čl. 1 Ústavy České republiky, v němž charakteristika České republiky jako demokratického právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (odst. 1) je předřazena před její povinností dodržovat závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva (odst. 2). Naopak povolení vydání této osoby v uvedené situaci do jiného státu představuje porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Pokud jde o stěžovatelův odkaz na to, že jeho kasační stížnost měla ze zákona odkladný účinek (§ 32 odst. 2 a 5 zákona o azylu), platí i o této skutečnosti obdobně to, co již bylo uvedeno výše. Totiž, že ač by se mohlo na prvý pohled zdát, že při vydávání do jiného státu, než se jeví být státem původu, je procesní stav podle zákona o azylu nepodstatný, ve skutečnosti tomu tak není, a tedy i existence zákonem o azylu stanoveného odkladného účinku je argumentem svědčícím ve prospěch důvodnosti ústavní stížnosti. Skutečnost, že takovýto režim byl v případech tohoto typu řízení zákonem o azylu zakotven, také zároveň opět podporuje výše vyslovený závěr o mimořádné závažnosti vydání k trestnímu stíhání do jiného státu, a tím i nadobyčejné intenzitě případného pochybení a – dojde-li k němu – nezbytnosti kasačního zásahu Ústavního soudu.
Ústavní soud se zrušením napadeného rozhodnutí ministra spravedlnosti nedotkl závazku České republiky poskytovat azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod podle čl. 43 Listiny, jelikož v posuzované věci o případ takového pronásledování nešlo.
Ke zrušení napadeného rozhodnutí Ústavní soud rovněž uvádí, že jakkoli se jeví, že vyčkávání na výsledek azylového řízení by ve stěžovatelově věci na rozhodnutí o jeho vydání ničeho nezměnilo, nelze pominout, že k obdobné situaci může snadno dojít znovu. Kdyby Ústavní soud takovýto postup, resp. rozhodnutí ministra jako protiústavní nezrušil, mohl by přispět k tomu, že k takovému ústavně nesouladnému předčasnému postupu ministra dojde i v budoucnu, čemuž je u takto vysoce závažného a obtížně napravitelného typu zásahu nutno jednoznačně předejít.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že námitce stěžovatele, že mu byla postupem ministra spravedlnosti odňata možnost účinně hájit svá práva před Evropským soudem pro lidská práva (ESLP), přisvědčit nemohl. Ministr totiž nemá ničím zakotvenou povinnost poskytnout nějaký konkrétní časový prostor k podání návrhu na vydání předběžného opatření k ESLP.
Závěrem Ústavní soud na okraj věci podotýká, že procesní postup při vydávání osoby do cizího státu je zjevně neobvykle složitý, neboť využije-li dotčená osoba plně možnosti podání žádosti a opravných prostředků, které má k dispozici, potenciálně zahrnuje rozhodování dvou soudů v řízení vedeném dle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, Ministerstva vnitra, dvou soudů ve správním soudnictví, ministra spravedlnosti a trojí rozhodování Ústavního soudu. Nabízí se otázka, zda by nemohl být nějakým způsobem zjednodušen. Její zodpovězení však přísluší zákonodárci, nikoliv Ústavnímu soudu.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1924/18 je dostupný 
zde (321 KB, PDF).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu