Ústavní soud, Brno, TZ 51/2015
II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Radovan Suchánek) zamítl ústavní stížnost stěžovatelky Tatiany Paraskevich, neboť neshledal, že by usnesením Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelky o propuštění z předběžné vazby, došlo k porušení jejích základních práv a svobod.
Proti stěžovatelce bylo vedeno na základě žádosti Generální prokuratury Ukrajiny řízení o jejím vydání na Ukrajinu k trestnímu stíhání pro trestný čin přivlastnění, zpronevěry nebo odcizení majetku v důsledku zneužití služebního postavení. Vrchní soud v Praze dne 21. 2. 2013 rozhodl, že je vydání stěžovatelky na Ukrajinu přípustné za současného přijetí záruk Generální prokuratury Ukrajiny. O vydání stěžovatelky k trestnímu stíhání posléze požádala i Ruská federace. Obvinění z trestné činnosti je ze strany ukrajinských i ruských orgánů vůči stěžovatelce vznášeno v souvislosti s případem defraudace kazašské banky BTA Bank. Dle obvinění stěžovatelka měla působit v rámci organizované zločinecké skupiny kolem Muchtara Kabulovyče Abljazova a v rámci toho vést provádění finančních operací zaměřených na odcizení peněžních prostředků této bance. Výše škody způsobená stěžovatelkou byla ukrajinskými orgány činnými v trestním řízení vyčíslena na 167.180.000 amerických dolarů, ruskými na 3.274.032.086 amerických dolarů. Ministerstvo vnitra stěžovatelce dne 18. 2. 2014 k její žádosti ze dne 20. 3. 2013 udělilo dle § 14a zákona o azylu po vyhodnocení situace ve státě, jehož je občankou - tedy v Ruské federaci - doplňkovou ochranu. Dne 5. 3. 2014 Vrchní soud v Praze vydal rozhodnutí o nepropuštění z vazby, které stěžovatelka nyní napadá ústavní stížností. Dne 18. 3. 2014 ministryně spravedlnosti vydání stěžovatelky k trestnímu stíhání na Ukrajinu nepovolila a stěžovatelka byla z předběžné vazby propuštěna.
Stěžovatelka tvrdí, že trestní řízení vedená proti ní na Ukrajině a v Rusku jsou vykonstruovaná z politických důvodů ve snaze očernit jí důvěrně blízkou osobu - M. K. Abljazova - jakožto podporovatele demokratické opozice v Republice Kazachstán. Dále se domnívá, že ministryně spravedlnosti neměla za situace, kdy jí byla udělena doplňková ochrana v České republice, jinou možnost, než rozhodnout o nepovolení vydání stěžovatelky k trestnímu stíhání na Ukrajinu i do Ruské federace a proto její další držení ve vazbě po udělení této ochrany již nebylo přípustné.
Ústavní soud s odkazem na svou dřívější judikaturu připomněl, že i když v žádném případě nebagatelizuje možné deficity v justičním systému a v oblasti vězeňství na Ukrajině, v Ruské federaci a v některých dalších zemích bývalého Svazu sovětských socialistických republik, nezastává názor, že by vydání do těchto zemí bylo obecně, „automaticky“ nepřípustné. Nepřípustnost vydání může být dána až na základě zcela konkrétních závažných zjištění v dané věci. Takové však ve stěžovatelčině případě Ústavní soud neshledal.
Pokud se stěžovatelka dovolává své velmi blízké spřízněnosti s M. K. Abljazovem a jeho finančními záležitostmi, pak tato spřízněnost nijak nesvědčí v její prospěch, nýbrž právě naopak přesvědčivě vypovídá o tom, že stíhání stěžovatelky, která je obviněna, že se měla na jeho protiprávní činnosti podílet, není pouhou politicky motivovanou smyšlenkou. Stěžovatelka ve svých podáních zamlčela, že M. K. Abljazov je osobou, vůči které již anglické soudy pravomocně vyslovily, že skutečně neoprávněně vyvedl prostředky v řádu cca 6 miliard amerických dolarů z BTA Bank pomocí poskytování úvěrů v obrovských objemech pochybným subjektům, které nikdy neměly být splaceny, a řetězce jím skrytě ovládaných společností; že je osobou, které obstavily rozsáhlý majetek, včetně stovek jím skrytě ovládaných obchodních společností, a kterou v souvislosti s naváděním ke křivým svědectvím, předkládáním padělaných dokumentů a dalšími protiprávními postupy, kterými se snažil uskutečněnou defraudaci a své majetkové poměry zakrýt, pravomocně odsoudily k trestu odnětí svobody. Politickou vykonstruovanost obvinění vůči M. K. Abljazovovi britské soudy, tedy soudy bezpochyby demokratického právního stát, výslovně a jednoznačně vyloučily, a rovněž ji vyloučil i soud Francouzské republiky, do které zmiňovaný následně před anglickou justicí uprchl a kde byl posléze vypátrán a zatčen, když naopak rozhodl, že vydání M. K. Abljazovova z francouzské vazby do Ruska či na Ukrajinu je přípustné.
Rozhodnutí Ministerstva vnitra o udělení doplňkové ochrany bylo odůvodněno tak, že úroveň vězeňských zařízení v Rusku zůstává i přes určité pozitivní reformy obecně problematická. Ústavní soud však má za to, že Ministerstvo vnitra udělilo stěžovatelce doplňkovou ochranu v rozporu se zákonem, respektive v situaci, kdy mu to zákon o azylu neumožňoval. Podle jeho § 15a dost. 1 písm. b) totiž platí, že doplňkovou ochranu podle § 14a nebo § 14b nelze udělit, i když budou zjištěny důvody uvedené v § 14a, avšak je důvodné podezření, že cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, spáchal zvlášť závažný zločin. V projednávané věci je zřejmé, že takováto výluka v případě stěžovatelky byla dána.
Nicméně za situace, kdy doplňková ochrana již byla udělena a Ústavní soud nemůže rozhodnutí Ministerstva vnitra zrušit, se Ústavní soud dále zabýval stěžovatelčiným právním názorem, že po udělení této ochrany již nebylo možné její vydání nejen do Ruské federace, ale ani na Ukrajinu. Dospěl přitom k závěru, že rozhodnutími o udělení mezinárodní ochrany vydávanými podle zákona o azylu je osobám poskytována ochrana před vydáním k trestnímu stíhání bez dalšího jen vůči státům, kterých se tato rozhodnutí týkají. Pokud situace v určitém státě, respektive možnost vydání předmětné osoby do něj, nebyla v rámci řízení podle zákona o azylu předmětem přezkumu, stěží v něm mohla být vytvořena „automatická“ překážka jeho přípustnosti. Udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu z důvodu nebezpečí vážné újmy hrozící dané osobě v jejím domovském státě tedy a priori nebrání vydání této osoby k trestnímu stíhání do jiného státu, než je tento domovský stát. Takovýmto závěrem přitom tyto osoby nejsou připraveny o posouzení, zda jejich vydání je souladné s potřebou ochrany jejich základních práv a svobod, neboť tato otázka zůstává předmětem přezkumu v řízení o přípustnosti vydání vedeného podle trestněprávních předpisů.
Lze tedy uzavřít, že ministr spravedlnosti měl i po udělení doplňkové ochrany stále možnost rozhodnout o vydání stěžovatelky na Ukrajinu, a že v tomto směru byl dán předpoklad pro další trvání její vazby.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1017/14 je dostupný 
zde (379 KB, PDF).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu