Ústavní soud, Brno, TZ 44/2021
III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na informace podle čl. 17 odst. 1, 4 a 5 ve spojení s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
Stěžovatel, který působí jako datový novinář, podal v červnu 2016 k Policejnímu prezidiu (dále jen povinný subjekt) žádost o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v níž požádal o seznam údajů o všech trestných činech evidovaných za posledních pět let předcházejících podání žádosti, a to v rozsahu: unikátní identifikátor trestného činu, čas spáchání trestného činu, čas přijetí oznámení o trestném činu, typ oznamovatele, typ trestného činu, místo spáchání trestného činu, způsobená škoda či jiný následek a informace o užití zbraně (a jaké). Povinný subjekt nejprve jeho žádost rozhodnutím odmítl s tím, že by bylo nutné požadované informace nově vytvořit. Poté, co bylo rozhodnutí k odvolání stěžovatele zrušeno Ministerstvem vnitra, povinný subjekt shledal, že vyřízení žádosti bude spojeno s mimořádně rozsáhlým vyhledáváním informací, a proto na základě § 17 zákona o svobodném přístupu k informacím stanovil pomocí kvalifikovaného odhadu úhradu ve výši 25 827 649 Kč, kterou stěžovateli oznámil v září 2016. V odůvodnění uvedl, že vyhledání každého jednotlivého požadovaného údaje a jeho oddělení od údajů, jejichž poskytnutí musí být stěžovateli s ohledem na ohrožení práv třetích osob či probíhající vyšetřování odepřeno, si vyžádá alespoň 30 sekund času, tj. celkem 4 minuty za všechny údaje u jednoho trestného činu, kterých je v předmětném období evidováno 1 543 485. To v konečném důsledku znamená celkovou dobu vyhledávání a shromažďování informací v délce 102 899 hodin, přičemž náklady na jednu hodinu mimořádně rozsáhlého vyhledávání činí dle sazebníku úhrad za poskytování informací Ministerstva vnitra 251 Kč. Stěžovatel se následně proti úhradě neúspěšně bránil stížností u Ministerstva vnitra a neuspěl ani se správní žalobou a s následnou kasační stížností podanou k Nejvyššímu správnímu soudu.
Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud.
Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl. Zjistil totiž, že stanovením výše úhrady za poskytnutí informací došlo k zásahu do tvrzených základních práv stěžovatele; předmětem jeho přezkumu však nemohlo být věcné vyřízení žádosti ve smyslu poskytnutí či odmítnutí žádosti o informace z důvodu ohrožení práva obětí trestných činů na ochranu soukromí, neboť o tom nebylo dosud správními orgány rozhodnuto.
Podstata právního názoru Ústavního soudu spočívá v tom, že povinný subjekt má být v řízení o poskytnutí informací podle čl. 17 odst. 5 Listiny profesionálem znalým práva, který má žadatele procesem poskytování informací provést tak, aby jim bylo v maximální míře vyhověno; je nepřípustné, aby odpovědnost za zdárné vyřízení žádosti přesouvaly povinné subjekty na žadatele a vytýkaly jim nedostatek aktivity tam, kde by měl být s ohledem na základní zásady činnosti správních orgánů aktivní právě správní orgán. Povinný subjekt má hledat způsoby maximálního vyhovění podané žádosti a nikoliv důvody, jak jejímu vyhovění zabránit. Z hlediska požadavků čl. 4 odst. 4 Listiny by mělo být dbáno na přezkoumatelnost odůvodnění stanovení úhrady za poskytnutí informací nejen co do její výše, ale i účelnosti a racionality.
Největší problém v dané věci vyvolává rozsah zpoplatněných informací. Ačkoliv v odůvodnění rozhodnutí, vyjádřeních správních orgánů i soudů opakovaně zaznělo, že selekci údajů není možné provést strojově, že veškeré požadované informace je nutné individuálně podrobit zkoumání v kontextu s ostatními údaji a dalšími okolnosti každého případu a až následně je možné je oddělit od údajů, jejichž poskytnutí žadateli musí být v souladu se zákonem odepřeno, tyto závěry nemají žádnou oporu ve spisech a nelze z nich dovodit opodstatněnost stanovené úhrady. Správní orgány totiž zvolily neodůvodněně zřejmě ten nejkomplikovanější možný způsob, jak se s žádostí vypořádat a jejich postup při stanovení úhrady proto Ústavní soud shledal nejen nepřezkoumatelným, ale rovněž značně iracionálním. Z vyjádření samotného povinného subjektu je totiž zřejmé, že disponuje informačním systémem, ze kterého lze jednoduchým postupem získat sestavu 7 z 8 požadovaných údajů. Ústavní soud považuje za zjevné, že některé z takto snadno a rychle dohledatelných typů požadovaných údajů nemají minimálně samy o sobě žádný potenciál mařit účinné vyšetřování či ohrozit práva třetích osob. Pomocí další úvahy, a to i ve spolupráci se stěžovatelem a dle jeho preferencí, mohl povinný subjekt sestavit optimální „bezpečnou“ kombinaci údajů, které měl bez dalšího omezení stěžovateli poskytnout.
Lze uzavřít, že postup povinného subjektu představuje odepření práva na informace, neboť ve spojení s výší, v jaké byla úhrada stanovena, fakticky představuje umělou bariéru, která stěžovateli znemožnila přístup i k těm informacím, jejichž poskytnutí ve skutečnosti nic nebránilo.
Věc se vrací k Městskému soudu v Praze, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem obsaženým v tomto nálezu.
K výroku a odůvodnění uplatnil odlišné stanovisko soudce Radovan Suchánek.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3339/20 včetně disentu je dostupný 
zde (303 KB, PDF).