Ústavní soud TZ 73/25

Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti jednoho ze stěžovatelů odsouzených za pěstování a distribuci marihuany v rámci organizované skupiny, která působila i v zahraničí (vyvážela marihuanu i do Rakouska). Úmysl stěžovatele ve vztahu k této okolnosti nebyl dostatečně prokázán. V případě organizovaných skupin ve více státech si totiž pachatel musí být vědom nejen toho, že jedná ve spojení s organizovanou skupinou, ale rovněž, že tato skupina skutečně působí ve více státech. Trestní soudy nesmí nikdy opomíjet, o jak závažnou okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby se jedná, čemuž musí odpovídat i přísnější požadavky na prokázání zavinění.

Oba stěžovatelé byli napadenými rozhodnutími spolu s dalšími obviněnými uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy (§ 283 trestního zákoníku). První stěžovatel podle napadených rozhodnutí marihuanu převážel a na pokyn druhého stěžovatele distribuoval předem určeným odběratelům, a to nejméně jednomu dalšímu odsouzenému, a současně prováděl činnosti spojené se zřízením a vybavením pěstíren a následným pěstováním. Druhý stěžovatel jako organizátor trestné činnosti zejména zajišťoval nemovitosti, v nichž byly následně na základě jeho pokynů a za jeho finanční podpory provozovány pěstírny konopí, řídil předávky marihuany včetně dodávek do zahraničí a přijímal peníze za prodej. Oba byli dle napadených rozhodnutí přinejmenším srozuměni s tím, že marihuana bude vyvážena i do zahraničí, čímž naplnili kvalifikovanou skutkovou podstatu spáchání trestného činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Prvnímu stěžovateli uložily soudy trest odnětí svobody v trvání 10 let, druhému stěžovateli v trvání 12 let.

První stěžovatel se v ústavní stížnosti zaměřil pouze na jeden aspekt posuzované věci; uvedl, že nehodlá zpochybňovat své zapojení do trestné činnosti, ani existenci organizované skupiny, ale nesouhlasí s tím, že by u něj existoval úmysl tuto trestnou činnost spáchat ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Druhý stěžovatel nad rámec toho vznesl celou řadu námitek procesního charakteru.

První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Wintr) ústavní stížnosti prvního stěžovatele vyhověl. Obecné soudy porušily jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost druhého stěžovatele Ústavní soud odmítl.

Ústavní soud se v nálezu zabýval především ústavněprávními požadavky kladenými na prokazování úmyslu spáchat trestný čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Smyslem existence této kvalifikované skutkové podstaty je postihování závažné, koordinované, rozsáhlé a s ohledem na její mezinárodní charakter také obtížně stíhatelné kriminality. Právě proto se zákonodárce rozhodl tyto přeshraniční organizované skupiny postihovat natolik vysokými sazbami odnětí svobody, které jsou obdobné jako např. u trestného činu vraždy (deset až osmnáct let).

V judikatuře Nejvyššího soudu převládá výklad, podle kterého téměř jakýkoli přeshraniční prvek organizované skupiny z ní činí organizovanou skupinou působící ve více státech. Postačí např. i jen jednorázové vyvezení drogy do zahraničí a organizovaná skupina nemusí mít v zahraničí žádné stálé zázemí ani členy. Současně postačí, je-li tímto způsobem čin spáchán i jen ve spojení s danou skupinou; pachatel nemusí být ani jejím členem.

Ústavní soud v nálezu zdůraznil, že nepovažuje tento výklad trestních soudů obecně za protiústavní, ale upozornil, že se jedná o výklad, který je v mnohých konkrétních případech poměrně vzdálený tomu, co je účelem postihování závažné kriminality, kterou představují organizované skupiny působící ve více státech. Tím přísnější musí být požadavky na prokázání zavinění pachatele.

V případě organizovaných skupin ve více státech musí být pachateli prokázáno zavinění nejen ve vztahu k tomu, že se jedná o organizovanou skupinu, ale rovněž k tomu, že tato skupina působí ve více státech. Nestačí nedbalost pachatele, jak tomu je v případě jiných kvalifikovaných skutkových podstat, ale vyžaduje se úmysl, což odráží povahu dané skupiny, která vyvíjí cílevědomou organizovanou trestnou činnost.

V posuzované věci stěžovatel tvrdil, že mu nebyl prokázán právě úmysl spáchat čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. V tomto ohledu Ústavní soud shledal jeho námitky důvodnými. Trestní soudy odůvodnily zavinění stěžovatele fakticky jen tím, že v rámci skupiny „platby za marihuanu probíhaly v měně euro“. Stěžovatel přitom žádný kontakt se zahraničím sám neměl a byl pouze jedním z článků v distribučním řetězci marihuany, která byla vyvážená i do Rakouska. Ústavní soud považuje takové prokázání úmyslu stěžovatele za nedostatečné, a tedy rozporné s čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny. Odůvodnění úmyslu tím způsobem, že určitá eventualita „nebyla v rozporu s vůlí stěžovatele“ nelze akceptovat – úmysl v sobě musí zahrnovat vůli.

Ústavní stížnost druhého stěžovatele shledal Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou. Soudy v tomto případě řádně prokázaly jeho úmysl spáchat trestný čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech – šlo ostatně o organizátora celé trestné činnosti. Zjevně neopodstatněné byly rovněž námitky týkající se údajných procesních pochybení.

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 931/25 je dostupný  zde (582 KB, PDF).