Ústavní soud dnes vyhlásil nález Pl. ÚS 39/08 ze dne 6. 10. 2010, jímž zčásti vyhověl návrhu skupiny senátorů na zrušení vybraných ustanovení zákona č. 314/2008 Sb. a na zrušení vybraných ustanovení zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů (zákon o soudech a soudcích) a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Zčásti návrh senátorů zamítl.
Senátoři koncipovali svůj návrh jako alternativní, neboť primárně tvrdili vady legislativního procesu spočívající v tom, že napadené části zákona č. 314/2008 Sb. byly do vládního návrhu zákona vloženy jako tzv. komplexní pozměňovací návrh v průběhu projednávání návrhu v Poslanecké sněmovně. Navrhovatel byl toho názoru, že tzv. komplexní pozměňovací návrhy představují institut příbuzný tzv. „přílepkům“, jejichž neústavnost Ústavní soud vyslovil již v jednom svém dřívějším nálezu. Pokud by Ústavní soud shledal postup přijetí zákona č. 314/2008 Sb. ústavně konformním, byla navrhovatelem napadena jednotlivá ustanovení zákona o soudech a soudcích a soudního řádu správního, která byla zákonem č. 314/2008 Sb. do těchto zákonů vložena nebo novelizována. Šlo zejména o zavedení funkčního období předsedů a místopředsedů obecných soudů a možnost jejich opakovaného jmenování, umožnění prezidentu republiky jmenovat ne jednoho, ale více místopředsedů Nejvyššího soudu, možnost soudců obecných soudů působit na stážích u Ministerstva spravedlnosti a pravomoc ministra spravedlnosti dočasně zprostit kárně stíhaného funkcionáře jeho funkce. Senátoři též zpochybnili ústavnost přechodného ustanovení, jímž bylo funkční období stávající předsedkyně Nejvyššího soudu dr. Brožové stanoveno na 5 let od účinnosti zákona č. 314/2008 Sb., zatímco v případě předsedy Nejvyššího správního soudu dr. Baxy bylo jeho funkční období stanoveno na 10 let.
Ústavní soud se v nálezu nejprve zaměřil na přezkum ústavnosti legislativní procedury. Odkázal přitom na svou dosavadní judikaturu a poukázal na skutečnost, že již opakovaně projednával návrhy na zrušení zákona, jehož základem byl komplexní pozměňovací či pozměňující návrh, a v těchto předchozích případech nikdy nedospěl k závěru, že by taková legislativní praxe byla v rozporu s ústavními pravidly parlamentního práva. Ústavní soud připomněl, že na základě komplexního pozměňovacího návrhu byly schváleny i dvě samotné klíčové součásti ústavního pořádku, tj. uvozovací zákon k Listině základních práv a svobod v roce 1991 a Ústava ČR v roce 1992. Institut komplexních pozměňovacích návrhu není zákonem o jednacím řádu Poslanecké sněmovny upraven, jedná se toliko o institut parlamentní praxe, který se však pohybuje v mezích ústavního pořádku. V takovém případě se sice vládní návrh zákona projednává nikoliv na základě této iniciativy, základem se stává pozměňovací návrh příslušného sněmovního výboru, avšak to subjekt zákonodárné iniciativy nezbavuje postavení „pána návrhu“, který s návrhem dále disponuje, může navrhovat přerušení projednávání či vzít návrh zpět. Ústavní soud proto uzavřel, že takový postup nenarušuje pravidla ústavně předepsaného postupu schvalování zákonů, a v této části návrh jako nedůvodný zamítl. Dále se soustředil na obsahový přezkum jednotlivých napadených částí zákona o soudech a soudcích, soudního řádu správního a přechodných ustanovení zákona č. 314/2008 Sb.
1. Pokud jde o právní úpravu dočasného přidělování soudců k Ministerstvu spravedlnosti dle § 68 zákona o soudech a soudcích, odkázal Ústavní soud na své závěry plynoucí z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/02, kterým již jednou obdobnou úpravu zrušil na základě kolize s principem dělby moci (konkrétně Ústavní soud poukázal na narušení principu kontinuálního výkonu soudcovské funkce a riziko spojené se vznikem střetu zájmů a ohrožení nezávislosti a nestrannosti soudce po návratu do své soudcovské funkce). Nyní napadená právní úprava prodloužila možnost přidělení dokonce až na tři roky, čímž dle Ústavního soudu učinila sepětí s výkonnou mocí ještě závažnější. V této části bylo proto návrhu vyhověno i proto, že zákonodárce nerespektoval čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou vykonatelné nálezy Ústavního soudu závazné pro všechny orgány a osoby, včetně Parlamentu.
2. Pokud jde o právní úpravu obsaženou v § 100a zákona o soudech a soudcích, která umožňuje ministru spravedlnosti dočasně zprostit výkonu funkce předsedu a místopředsedu v případě zahájeného kárného řízení, Ústavní soud uvedl, že taková úprava se může dostat do kolize s principem dělby moci a nezávislostí soudní moci pouze v případě, kdy je možnost zproštění současně spojena s působením ministra jako kárného žalobce. V takovém případě je to pouze ministr, který vytváří kárnou žalobou podmínky pro to, aby současně zprostil soudního funkcionáře funkce. V právní úpravě absentuje jakýkoliv opravný prostředek, jímž by se funkcionář mohl proti tomuto opatření bránit, a taková právní úprava je protiústavní pro velké riziko zneužití, bez možnosti soudního přezkumu.
3. Pokud jde o část návrhu směřující proti stanovení neurčitého počtu místopředsedů Nejvyššího soudu, neshledal Ústavní soud jako ústavně problematickou samotnou možnost, že by Nejvyšší soud měl více než jednoho místopředsedu. Zákonnou konstrukci však považoval za nedostatečně určitou. Podle Ústavního soudu nemůže mít prezident neomezenou pravomoc určovat počet místopředsedů Nejvyššího soudu. Tento deficit lze odstranit buď zákonným stanovením počtu místopředsedů Nejvyššího soudu ve smyslu čl. 91 odst. 2 Ústavy nebo úpravou analogickou jmenování místopředsedů v případě soudů okresních, krajských a vrchních, tj. k návrhu předsedy soudu. Napadená právní úprava obsažená konkrétně v § 102 odst. 1 zákona o soudech a soudcích tak vytváří příliš široký prostor pro zásahy výkonné moci do fungování Nejvyššího soudu, neboť zde neexistuje dostatečná záruka zachování nezávislosti soudní moci. Vzhledem k tomu, že ohrožení nezávislosti nespočívá v samotném počtu místopředsedů, se Ústavní však soud omezil pouze na zrušení § 102 odst. 1 zákona o soudech a soudcích.
4. Naopak právní úpravu časově omezeného funkčního období funkcionářů soudů označil Ústavní soud za ústavně souladnou, neboť samotný princip časově omezeného výkonu určitých funkcí není sám o sobě v rozporu s principem dělby moci. Ústavní soud však k tomu doplnil, že časovému omezení výkonu funkce musí korespondovat ztížené nároky na předčasné odvolání z funkce: čím kratší je funkční období, tím větší je třeba klást nároky na možnost předčasného zbavení funkce. Pokud jde o konkrétní délky funkčních období, shledal je Ústavní soud srovnatelnými s postavením funkcionářů jiných orgánů a institucí, jimž Ústava zaručuje nezávislost (členové bankovní rady ČNB, prezident a viceprezident NKÚ).
5. Jinak je tomu však v případě možnosti opakovaného výkonu časově omezené funkce, neboť zákonná úprava nesmí vytvářet podmínky pro vznik „personální korupce“ ohrožující nezávislost a nestrannost soudní moci. Možnost opětovného jmenování může motivovat funkcionáře k postupu, který jim zajistí další jmenování, resp. jejich kroky mohou být vnějším světem takto nahlíženy, což ohrožuje nezávislost a nestrannost soudnictví, zejména v kontextu úplné absence spoluúčasti soudní moci na procesu jmenování soudních funkcionářů, který je zcela v rukou moci výkonné. Ústavní soud proto jako protiústavní zrušil ustanovení, která umožňují předsedy a místopředsedy soudů jmenovat do funkcí opakovaně.
6. Pokud jde o přechodná období ukončující funkce dosavadním funkcionářům soudů, neshledal je Ústavní soud neústavními. Naopak jimi stanovenou délku přechodných funkčních období shledal přiměřenou samotným řádným funkčním obdobím, resp. dosavadní délce zastávané funkce. Výjimkou bylo v tomto směru přechodné období stanovené pro předsedkyni Nejvyššího soudu, které Ústavní soud shledal v nepoměru k řádnému funkčnímu období, jakož i k přechodnému období stanovenému v případě předsedy Nejvyššího správního soudu. Vzhledem k tomu toto ustanovení Ústavní soud zrušil, avšak vykonatelnost této části nálezu odložil s tím, že bude na zákonodárci, aby přechodná období v případě předsedů a místopředsedů obou nejvyšších soudů řešil stejně.
Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Mucha. Odlišné stanovisko k části výroku I derogující slova „ministerstvu nebo“ v § 68 odst. 1 a v § 68 odst. 2 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb. uplatnil soudce Jan Musil. Odlišné stanovisko k výroku IV uplatnili soudci Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Jan Musil a Pavel Rychetský. Odlišné stanovisko k výroku V uplatnila soudkyně Eliška Wagnerová. Pouze k odůvodnění výroku IV uplatnil odlišné stanovisko soudce Pavel Holländer.
Celý text nálezu včetně odlišných stanovisek je k dispozici 
zde (497 KB, PDF).
Tomáš Langášek
generální sekretář Ústavního soudu