Stěžovatel – Konvent minoritů v Opavě – se žalobou domáhal určení vlastnictví k části budovy tvořící klášter v Opavě, přiléhající ke kostelu sv. Ducha na Masarykově třídě. Budova kláštera má jedno číslo popisné a byla minoritům (tehdy Provincii řádu minoritů v ČR) vydána výčtovým zákonem č. 298/1990 Sb., protože se však budova kláštera rozkládá na více parcelách, bylo sporné, zda byla minoritům vydána i část budovy, která stojí na jiné parcele. Provincie řádu minoritů v ČR později darovací smlouvou převedla klášter na samostatný církevní subjekt Konvent minoritů v Opavě, který se žalobou domáhal určení svého vlastnictví i ke sporné části klášterní budovy.

Obecné soudy žalobu Konventu minoritů v Opavě zamítly s odůvodněním, že není k žalobě aktivně legitimován, jelikož jde o odlišný subjekt, než byl jeho právní předchůdce (Provincie řádu minoritů v ČR), a že se ani tento jeho právní předchůdce (podle zákona č. 298/1990 Sb.), ani právní nástupce (stěžovatel na základě poté uzavřené darovací smlouvy) nemohli stát vlastníkem této části budovy, a to ani v případě, že sporná část budovy tvoří jediný funkční celek s klášterem. Podle názoru obecných soudů nemohl na nynějšího žalobce uvedenou nemovitost nikdo převést, neboť nikdo nemůže převést na jiného více práv, než sám má.

Ústavním soud shledal odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů jako nedostatečná a v konečném důsledku těžko přezkoumatelná. Podle Ústavního soudu nelze hodnocení skutkových zjištění obecných soudů považovat za ucelené a kompletní, stejně tak jako nelze považovat za správný a spravedlivý právní závěr, k němuž ve věci dospěly. Obecné soudy se podle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně nevypořádaly s veškerými specifiky daného případu. Tím podle Ústavního soudu obecné soudy porušily zákaz libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny a svým postupem zasáhly i do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud shledal relevantní argumenci stěžovatele, že obě části kláštera jsou jedinou nedělitelnou budovou, čemuž mj. odpovídá i ta skutečnost, že části, která je předmětem řízení, a která by – dle názoru obecných soudů –  měla být samostatnou budovou na základě přestavby dle projektů z roku 1984, nebyla při kolaudaci v roce 1989 ani přidělena samostatná evidenční čísla, jak by tomu dle tehdy platných stavebních předpisů být nepochybně mělo. Pokud by se jednalo o jedinou stavbu, pak by zákonem č. 298/1990 Sb. přešla do vlastnictví jeho právního předchůdce budova celá s uvedením jednoho čísla popisného proto, že sporná část jedné a téže budovy samostatné popisné číslo nemá. V daném případě zůstalo nevyjasněné, proč se odvolací soud a ostatně i Nejvyšší soud podrobněji touto argumentací stěžovatele nezabývaly. Tato argumentace není irelevantní, ale naopak z povahy věci může být klíčová; není tedy podle nálezu Ústavního soudu pochopitelné, proč bylo jako nadbytečné odmítnuto provést stěžovatelem navržené důkazy, a to např. stavebním spisem, případně vypracováním příslušného znaleckého posudku.

Ústavní soud proto napadené rozsudky obecných soudů zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení.

Ústavní stížnost byla vedena pod sp.zn. I. ÚS 62/08 a soudcem zpravodajem byl Vojen Güttler. Plné znění nálezu Ústavního soudu je k dispozici  zde (79 KB, PDF). 

Tomáš Langášek

generální sekretář Ústavního soudu