Ústavní soud, Brno, TZ 41/2020

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vladimír Sládeček) odmítlo ústavní stížnost stěžovatelky proti usnesení vlády ze dne 12. 3. 2020 č. 194, o vyhlášení nouzového stavu, zveřejněnému pod č. 69/2020 Sb., usnesení vlády ze dne 18. 3. 2020 č. 247, o přijetí krizového opatření, zveřejněnému pod č. 106/2020 Sb. a proti mimořádnému opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 30. 3. 2020 č. j. MZDR 13894/2020-1/MIN/KAN.

Stěžovatelka je přesvědčena, že v důsledku vyhlášení nouzového stavu a navazujících opatření vydaných z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru na území České republiky došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 10, čl. 14 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V části, směřující proti usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh, k jehož projednání není příslušný. V podrobnostech přitom odkázal na odůvodnění usnesení sp. zn. Pl. ÚS 8/20 (tisková zpráva a text usnesení jsou dostupné zde: https://bit.ly/2T3p3oq ).

V části, směřující proti usnesení vlády o přijetí krizových opatření, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Napadené usnesení zakazovalo všem osobám pohyb a pobyt na všech místech mimo bydliště bez ochranných prostředků dýchacích cest, omezovalo pohyb osob, které mají výjimku pro přeshraniční pracovníky (pendlery) na území České republiky (se stanovenými výjimkami), připomínalo jim všechna opatření vyplývající z dalších opatření a konečně stanovilo jim povinnost strpět při přechodu státní hranice provedení kontroly a v případě zjištěných příznaků infekčního onemocnění poskytovat součinnost. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí vlády mělo povahu právního předpisu sui generis. V podrobnostech přitom odkázal na odůvodnění usnesení sp. zn. Pl. ÚS 10/20 (tisková zpráva a text usnesení jsou dostupné zde: https://bit.ly/3bukk5l ).

V části, směřující proti mimořádnému opatření Ministerstva zdravotnictví, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh, k jehož projednání není příslušný. Napadené opatření zakázalo všem osobám s účinností od 31. 3. 2020 pohyb a pobyt na všech místech mimo bydliště bez tam demonstrativně uvedených ochranných prostředků dýchacích cest (nos, ústa), a to s tam uvedenými výjimkami (děti do dvou let věku a řidiči motorových vozidel, jsou-li sami v uzavřeném vozidle). Ústavní soud dospěl k závěru, že napadený akt je opatřením obecné povahy. K návrhu na jeho zrušení však není příslušný, neboť přezkoumání a případné zrušení opatření obecné povahy přísluší soudům ve správním soudnictví.  Obecně platí, že Ústavní  soud by mohl na základě ústavní stížnosti  - po vyčerpání  procesních prostředků ochrany práv – přezkoumat a zrušit  rozhodnutí správních soudů rozhodujících o návrhu na zrušení opatření obecné povahy.

K výroku a odůvodnění zaujali společné odlišné stanovisko soudci Vojtěch Šimíček, Jaromír Jirsa, Pavel Šámal a soudkyně Kateřina Šimáčková.

K odůvodnění usnesení zaujali odlišné stanovisko soudci Jan Filip, Pavel Rychetský, Vladimír Sládeček a Radovan Suchánek.

Text usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/20 včetně disentů je dostupný  zde (308 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu