Ústavní soud, Brno, TZ 39/2018
Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vladimír Sládeček) odmítlo jako nepřípustnou ústavní stížnost stěžovatele MUDr. Davida Ratha proti výrokům prezidenta republiky Ing. Miloše Zemana, CSc., kterými podle jeho názoru mělo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených práv.
Ústavní stížností napadené výroky jsou rekapitulovány v bodě 1 usnesení. Stěžovatel požadoval, aby Ústavní soud vyslovil, že uvedené výroky porušily ústavní zásady podle čl. 2 odst. 3, čl. 82 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a porušily jeho práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále navrhl, aby Ústavní soud zakázal prezidentu republiky pokračovat v porušování jeho práv. Podle stěžovatele z uvedených výroků jednoznačně vyplývá, že prezident republiky je připraven v souvislosti s trestní věcí stěžovatele využít své Ústavou svěřené pravomoci, včetně hrozby kárného postihu soudce činného v této věci.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska splnění podmínek řízení a v tomto směru shledal, že jde o nepřípustný návrh, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
Postavení Ústavního soudu lze obrazně přirovnat k „záchranné brzdě“, kterou je možno použít teprve poté, co selžou všechny obvyklé a předvídané prostředky k zabránění vzniku hrozící újmy, tedy k porušení ústavních práv. Řízení o ústavní stížnosti však není a nemůže být pomyslnou „zkratkou“, kterou by bylo možno obcházet řízení již vedená jinými orgány veřejné moci. Je zcela zřejmé, že před podáním ústavní stížnosti mohl stěžovatel vyčerpat jiné procesní prostředky k ochraně svých práv, jimiž disponuje. Je přitom především na jeho vlastní úvaze, které z nich by použil.
Ústavní soud pouze připomíná, že považuje-li stěžovatel předmětné výroky prezidenta republiky za soukromé, tzn. neučiněné v přímé souvislosti s výkonem funkce, pak by bylo namístě využít prostředků ochrany pořadem práva podle občanského soudního řádu (prostředky ochrany osobnosti podle § 82 odst. 1 občanského zákoníku). Obdobně pokud by stěžovatel považoval výroky za nezákonný zásah správního orgánu, bylo by na místě čerpat procesní prostředky ochrany podle soudního řádu správního (§ 82 a násl.). A konečně pokud má stěžovatel skutečně obavu z toho, že by předmětné výroky mohly ovlivnit nezávislé a nestranné rozhodování soudů v jeho trestní věci, má i nadále k dispozici všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, které mu poskytuje trestní řád. Ve všech uvedených případech by tyto prostředky vedly k vydání konečných soudních rozhodnutí, která by teprve mohla být způsobilá přezkumu Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti.
Odlišné stanovisko k odůvodnění usnesení zaujal soudce Vladimír Sládeček.
Text usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/17 včetně disentu je dostupný zde (265 KB, PDF).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu